„Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.“
Právě touhle větou jsem končila svůj červencový zápis z Festivalu planet na Kraví hoře. O víkendu tehdy dorazilo tolik lidí, že jsem se po pětatřiceti minutách rozhodla odejít. Už tehdy jsem si ale řekla, že se v srpnu vrátím – nejlépe ve všední den.
A tak jsem se vrátila.
Tentokrát nejen kvůli naději na menší dav. Srpnový program sliboval vystavení osmi modelů Festivalu planet. A slib se splnil – na Kraví hoře byly k vidění opravdu všechny.
🪐 Ve všední den to bylo jiné
Dorazila jsem krátce po osmé večer, ještě za světla. Lidí samozřejmě nebylo málo, ale proti červencovému víkendu byl rozdíl znát. Dalo se zastavit, trochu ustoupit, počkat, až se před některým modelem uvolní prostor, a hlavně si všechno mnohem lépe prohlédnout.
Tentokrát jsem také nikam nepospíchala. První video jsem natočila ve 20:04, poslední v 21:11. Zatímco v červenci jsem po pětatřiceti minutách odcházela, tentokrát jsem na Kraví hoře strávila něco přes hodinu.
Planety na Kraví hoře ještě za podvečerního světla.
🌍 Země bez vody
Mezi modely mě tentokrát zaujala i Litosféra – Země bez vody. Bez modrých oceánů a moří vypadá naše planeta najednou překvapivě cize.
Dívám se na ten model právě teď, v horkých letních dnech, a napadá mě, že při současné vlně veder působí trochu jinak. Ne jako obraz nějaké budoucí katastrofy, ale jako připomínka, jak výrazně právě voda určuje podobu planety, kterou považujeme za tak důvěrně známou.
Stačí z ní odstranit modrou – a skoro jako bychom se dívali na jiný svět.
Litosféra – Země bez vody. V pozadí vykukuje její mnohem známější modrá podoba.
🟠 Gigalón, který se nedá přehlédnout
Hlavní hvězdou letošního Festivalu byl ovšem Gigalón, nový obří model Jupiteru. A přehlédnout se opravdu nedal.
Za světla působil především svou velikostí. S přicházejícím večerem se ale měnil spolu s celým okolním prostorem.
Když jsem natáčela první záběry, ozýval se nad Kraví horou hlas ředitele brněnského planetária Jiřího Duška, který právě o Gigalónu vyprávěl. Snažila jsem se zjistit, odkud mluví, abych ho alespoň vyfotografovala, ale v davu jsem ho nenašla.
Jeho hlas je zachycen ve videu a krátkou část výkladu jsem nakonec ve výsledném sestřihu ponechala.
Gigalón mezi návštěvníky a dalšími modely – teprve tady je dobře vidět, jak výrazně ovládl celý prostor.
✨ Když se rozsvítí planety
Právě delší pobyt se tentokrát vyplatil. Denní světlo postupně sláblo, přišla modrá hodina a modely se jeden po druhém začaly rozsvěcet.
Najednou už nepůsobily jen jako obrovské objekty rozestavěné po louce. Proti modré obloze začaly vytvářet téměř neskutečnou planetární krajinu. Oranžové Slunce, světlý Jupiter, Země i další modely vystupovaly ze stále tmavšího okolí a celý prostor se proměnil.
Právě z téhle části večera pochází i fotografie, kterou jsem vybrala jako úvodní snímek k druhé návštěvě. Zářící Slunce proti tmavě modré obloze vystihuje atmosféru večera lépe než jakýkoli přehled všech vystavených modelů.
Modrá hodina a rozsvícené modely Slunce a Astrosféry – chvíle, kdy se Kraví hora začala měnit v planetární krajinu.
🎥 Druhý pokus s kamerou
Druhá návštěva byla zároveň druhým pokusem s novou kapesní kamerou. Tentokrát už jsem měla větší představu, co s ní chci zachytit, a snažila jsem se, aby jednotlivé záběry měly svůj smysl.
Ne všechno se povedlo. Některé záběry byly příliš dlouhé a přiblížení se mi nedařilo tak, jak jsem chtěla, takže jsem na některých místech dala přednost fotografiím. Ale proti prvnímu pokusu už byl rozdíl znát.
🎬 Minuta a půl mezi planetami
Z druhé návštěvy nakonec vzniklo krátké video. Začíná ještě za světla, prochází mezi jednotlivými modely, postupně se stmívá a končí ve tmě posledním pohledem zpátky na rozsvícené planety mezi stromy.
Festival planet Brno podruhé / Od podvečera do noci mezi planetami
Podruhé jsem tedy z Kraví hory odcházela s úplně jiným pocitem než v červenci.
Možná není vůbec špatné vracet se na stejné místo. Napoprvé člověk zjišťuje, co tam je. Podruhé už může mít čas se opravdu dívat.
Přírodovědec Alexander Johann Anton Zawadski přišel do Brna po dramatickém konci své univerzitní kariéry ve Lvově. Na brněnské reálce se stal představeným Gregora Johanna Mendela, spoluutvářel zdejší přírodovědné prostředí, vedl systematická meteorologická pozorování a po své smrti získal pomník, který byl později přenesen na Ústřední hřbitov v Brně.
Kdo byl Alexander Zawadski
🌿 Alexander Zawadski patřil k výrazným osobnostem brněnského přírodovědeckého života druhé poloviny 19. století. Pocházel z rakouského Slezska. Díky podpoře učitele náboženství J. Seyferta mohl pokračovat ve studiu a roku 1811 vstoupil do třetí třídy gymnázia v Těšíně. V letech 1815–1817 studoval na Filozofickém ústavu v Olomouci. Původně zamýšlel studium medicíny, tomu však zabránily finanční poměry.
Portrét Alexandra Zawadského.
📚 Po návratu do rodného města působil jako soukromý učitel, dále se věnoval botanice a navštěvoval botanické zahrady v Krakově. Roku 1818 odešel do Lvova, kde jako externista navštěvoval mimo jiné botanické přednášky profesora Witmanna.
🎓 Od roku 1824 působil jako suplující učitel fyziky na technické reálce ve Lvově, později jako lektor matematiky a fyziky na univerzitě. Roku 1837 byl jmenován profesorem fyziky a matematiky při filozofickém ústavu a roku 1840 profesorem fyziky na lvovské univerzitě. Odborně se zabýval zejména flórou a faunou východní Haliče, Bukoviny a Karpat, dále paleontologií a otázkami vývoje živočišné říše. Ve Lvově si získal pověst uznávaného přírodovědce.
Od Lvova k brněnské reálce
⚖️ V revolučním roce 1848 zastával funkci děkana filozofické fakulty lvovské univerzity. V souvislosti s porevolučním disciplinárním řízením byl roku 1853 z univerzity propuštěn a musel Lvov opustit.
🏫 Roku 1854 přišel do Brna, kde nastoupil na vyšší reálku. Vyučoval zde fyziku, zoologii a botaniku a spravoval fyzikální sbírky. V těchto oborech byl představeným Gregora Mendela, s nímž se dostal do přímého profesního kontaktu. Podle dobových i pozdějších svědectví byl Zawadski osobností, která dokázala vzbudit u mladších přírodovědců zájem o přesné pozorování, systematickou práci a přírodovědný výzkum.
Spolkový život, přednášky a Mendelovo prostředí
🤝 V Brně se významně zapojil i do spolkového života. Roku 1855 se stal tajemníkem přírodovědecké sekce Hospodářské společnosti, později jejím místopředsedou. Patřil k iniciátorům samostatné přírodovědecké společnosti “Naturforschender Verein”, založené roku 1861, a i zde zastával funkci místopředsedy. Na jeho návrh byl Mendel přijat za člena přírodovědecké sekce.
🧪 Zawadského přednášky o vývoji nižších živočichů, paleontologii i metodě přírodovědného bádání patřily k důležitým podnětům tehdejšího brněnského vědeckého prostředí. Ve školní zprávě brněnské reálky vydal roku 1854 programovou přednášku Über die Anforderungen der Naturforschung in der jetzigen Zeit (O požadavcích přírodovědného bádání v současné době), v níž zdůraznil význam exaktního myšlení, pozorování a hledání zákonitostí v přírodě. Zabýval se také paleontologií a přednášel o Sorghum saccharatum[1] i o jevu označovaném jako „exploze“ u rostliny uváděné v textu jako Pilea serpyllifolia.[2]
Meteorologická pozorování
🌦️ Významnou součást jeho brněnského působení představují také meteorologická pozorování z let 1861–1867. Měřil třikrát denně teplotu, tlak vzduchu, srážky, vítr a zaznamenával další atmosférické jevy; součástí jeho deníků byla i fenologická pozorování, například kvetení rostlin, zrání plodů a výskyt ptactva. Tyto záznamy představují cenný pramen k poznání klimatu a přírodních poměrů Brna v 19. století.
Sbírky a pomník na hrobě
🌱 Zawadski měl význam i pro budování přírodovědeckých sbírek. Jako jeden ze zakládajících členů nově vzniklé přírodovědecké společnosti věnoval vlastní herbář, čímž přispěl k utváření jejích botanických fondů. Po jeho smrti v květnu 1868 se brněnští přírodovědci rozhodli uctít jeho památku důstojným pomníkem na hrobě. Náklady na šedý granitový (žulový) náhrobek byly uhrazeny sbírkou mezi členy společnosti, mezi nimiž byl i Gregor Mendel. Provedení pomníku je v literatuře připisováno Adolfu Loosovi st. / kamenickému závodu Adolf Loos v Brně.
Pomník Alexandra Zawadského na Ústředním hřbitově v Brně na fotografii publikované ve Folia Mendeliana roku 1972.
🪦 Při odhalování pomníku v květnu 1869 na městském hřbitově v Brně přednesl smuteční řeč ředitel Josef Auspitz. Zawadski byl připomínán jako velmi oblíbený učitel. V závěru zazněla věta: „Jak tiché a skryté je působení učitele – a přece přináší bohatou úrodu krásy a vznešenosti“. Když byl roku 1906 zrušen starý městský hřbitov, byl Zawadského pomník přenesen na Ústřední hřbitov v Brně, kde stojí dodnes. Dobové texty jej označují za první pomník badateli v Brně.
Hrob Alexandra Zawadského na Ústředním hřbitově v Brně, skupina 91, řada 1, hrob č. 112. Foto: Šárka Těšík, 2025Detail nápisu na žulovém obelisku Alexandra Zawadského. Foto: Šárka Těšík, 2025.
Závěrem
✨ Zawadski bývá připomínán nejen jako přírodovědec a pedagog, ale i jako osobnost, která spoluvytvářela odborné prostředí, v němž v Brně dozrávala Mendelova vědecká práce.
Poznámky
[1] Název Sorghum saccharatum se v dnešním českém názvosloví vztahuje k čiroku cukrovému, uváděnému v rámci druhu čirok dvoubarevný (Sorghum bicolor).
[2] Botanické jméno je třeba chápat jako nepřesnou interpretaci dobového textu. Nejblíže mu odpovídá podoba Pilea serpyllifolia; motiv „exploze“ však připomíná skupinu rostlin známých jako „artillery plant“. Přesnou identifikaci vhodné ještě ověřit botanicky.
Literatura a zdroje
ILTIS, Hugo: Gregor Johann Mendel. Leben, Werk und Wirkung. Berlin 1924.
OREL, Vítězslav: Professor Alexander Zawadski (1798–1868) – Mendel’s Superior at the Technical Modern School in Brno. Folia Mendeliana Musei Moraviae, 1972, č. 7, s. 105–114.
OREL, Vítězslav: Die Auseinandersetzung um die Organisation der Brünner Naturforscher in der Zeit, da G. Mendel seine Pisum-Versuche durchführte. Folia Mendeliana, 1970, č. 5, s. 55–72.
VOLODIN, B.: Mendel. Moskva 1968.
VYBRAL, V.: Nové dokumenty k ředitelské funkci Gregora Mendela v Moravské hypoteční bance. Rukopis v archivu Mendeliana, sign. C-VI-49.
BRÁZDIL, Rudolf; ŘEZNÍČKOVÁ, Ladislava; VALÁŠEK, Hubert: Meteorologická pozorování Alexandra Zawadzkého v Brně v letech 1861–1867. Geografie, 2013, roč. 118, č. 4, s. 334–355.
CENKOVÁ, Pavla: Vkusné & solidní: měšťanské sochařství v Brně 1800–1880. Brno: Národní památkový ústav, 2013, s. 151.
Brünn: Buschak und Irrgang, 30. 4. 1869, roč. 19, č. 98, s. 2.
Mährischer Correspondent. Brünn: G. Gastl, 11. 5. 1869, roč. 9, č. 106, s. [2].
Fotodokumentace hrobu Alexandra Zawadského, Ústřední hřbitov v Brně, Šárka Těšík, 2025.
Na Kraví horu jsem dorazila těsně po západu slunce, krátce po deváté večer. Ještě dřív než některou z planet jsem spatřila dav vystupující z šaliny. Vzápětí se mezi stromy objevil Jupiter – nový a největší model letošního Festivalu planet. Už z dálky bylo zřejmé, že tentokrát nebudu mezi vesmírnými tělesy sama.
První pohled na Jupiter mezi stromy.
Jupiter zaujal především svou velikostí. Vedle lidí působil skutečně obrovsky, i když najít volný výhled nebylo snadné. Slunce přitahovalo výraznou oranžovou barvou a kresbou povrchu. Měsíc byl barevně poněkud nudný, zato při pohledu zblízka vynikla struktura jeho kráterů. Nejkrásnější pro mě byla Země – barevností, detaily i nasvícením. Jen vedle Jupiteru vypadala trochu skromněji, než jsme u ní zvyklí.
Nový model Jupiteru budil pozornost především svou velikostí.Země zaujala barevností, detaily povrchu i nasvícením.
S postupujícím soumrakem se modely pozvolna rozsvěcely. Právě tehdy přišla nejpůsobivější část večera. V modré hodině se několik vesmírných těles objevilo v jednom pohledu a jejich světlo ostře vystoupilo proti temnící obloze. Na chvíli se ruch kolem ztratil a Kraví hora připomínala zvláštní, trochu neskutečnou krajinu.
Organizátoři upozornili také na jasný bod vlevo od kostelní věže. Nebyla to hvězda, ale Venuše – večer Večernice, ráno Jitřenka. Známá informace najednou dostala konkrétní místo na obloze.
Množství návštěvníků ale celý zážitek výrazně ovlivnilo. Po pětatřiceti minutách jsem se rozhodla odejít. V srpnu se proto chci vrátit znovu, nejlépe ve všední den. Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.
Jednodenní exkurze do Poličky měla vést především za hradbami, barokní radnicí a Bohuslavem Martinů. Nakonec se z ní ale stala cesta městem mnoha vrstev: od nečekaného rondokubismu přes radniční kaple až ke hřbitovu u sv. Michaela, kde se k osobnosti slavného skladatele přidal i silný objev v podobě Suchardova náhrobku městského lékaře Smoly.
Polička jako město hradeb: kamenné opevnění, bašta a v pozadí věž kostela sv. Jakuba.
Do Poličky jsme jeli nejen kvůli hradbám. Tedy alespoň oficiálně. Program sliboval barokní radnici, galerii, připomínku Bohuslava Martinů a komentovanou prohlídku města s hradbami. Já jsem si k tomu samozřejmě přidala ještě vlastní plán: hřbitov u sv. Michaela, kde je Bohuslav Martinů pochován. A pokud by to čas dovolil, také centrální hřbitov.
Jak už to ale při podobných cestách bývá, nejzajímavější nejsou jen místa, která si člověk předem zakroužkuje v programu. Polička mě začala překvapovat hned po příjezdu.
Do města jsme dorazili kolem půl desáté a vystupovali jsme u gymnázia. Cestou do centra, přes městský park směrem k muzeu, jsme míjeli výrazné domy s rondokubistickými prvky. To jsem nečekala. Člověk si v hlavě připraví hradby, radnici, Martinů, hřbitov — a najednou se mu do toho hned na začátku vmísí úplně jiná vrstva města. Barevné fasády, geometrické členění, kruhové motivy a zvláštní meziválečná noblesa. Rondokubismus se tak stal prvním neplánovaným dárkem výletu. 🧱
Rondokubistické domy u gymnázia — první nečekaný architektonický bonus výletu.
Ještě před společným programem jsem stihla navštívit informační centrum a vyzvednout si mapu Poličky. K tomu několik brožur: o městě, o moderní architektuře let 1900–1950, o příběhu z obrazu sv. Barbory a také o renesančních dveřích na městských domech. Už samotný výběr materiálů naznačoval, že Polička není město na jednu rychlou zastávku. Spíš město, které má několik vrstev a člověk je může odkrývat podle toho, kudy se zrovna vydá.
Společný program začal návštěvou barokní radnice a galerie. V expozici mě zaujala místnost věnovaná poličskému rodákovi, sochaři Vojtěchu Štaffovi. Pro většinu návštěvníků to možná byla jedna z galerijních zastávek, ale pro mě se okamžitě otevřela brněnská souvislost: Štaff je pochován na Ústředním hřbitově v Brně. Takové propojení mám ráda. Člověk přijede do jiného města a najednou se mu přes jedno jméno spojí dvě místa, dvě paměťové mapy.
Barokní radnice a sloup na náměstí — jeden z hlavních bodů společného programu.
V radnici jsou také dvě kaple. Jedna barokní, druhá gotická, objevená teprve nedávno. Barokní kaple mě zaujala nejen výzdobou, ale také příběhem sv. Barbory. Většinou si ji spojujeme s horníky, dělostřelci nebo dalšími profesemi, které žily v blízkosti nebezpečí. Ale Barbora patřila také mezi patronky dobré smrti. A tady se Polička začala nenápadně propojovat s tématem, kvůli kterému jsem se těšila nejvíc: s pamětí zemřelých, hřbitovem a podobami posledních věcí člověka. 🕯️
Barokní kaple v radnici. Právě tady se do výletu poprvé výrazněji promítlo téma sv. Barbory a „dobré smrti“.
Nečekaný funerální objev přišel ještě v muzeu. V atriu jsem zahlédla náhrobek. Samozřejmě jsem se šla podívat, komu patří. Ukázalo se, že jde o původní náhrobek rodiny Bohuslava Martinů, dříve umístěný na hřbitově. Byla to zvláštní předehra k mé odpolední cestě ke hrobu skladatele. V muzeu stál starší rodinný náhrobek, v němž se paměť rodiny uchovala v původnější podobě. Na hřbitově mě pak čekal současný náhrobek Bohuslava a Charlotte Martinů — zcela jiný, moderní, symbolický, reprezentativní.
Původní náhrobek rodiny Bohuslava Martinů, dnes umístěný v atriu muzea.
Po obědě ve Střelnici jsem se od společného programu na čas oddělila. Kolem jedné hodiny jsem už byla na hřbitově u sv. Michaela. Původně jsem tam šla především kvůli Bohuslavu Martinů, ale velmi brzy se ukázalo, že to nebude jediný důvod, proč tam zůstat déle. Nakonec jsem na hřbitově strávila asi hodinu a tři čtvrtě.
Hřbitov u sv. Michaela — hlavní individuální zastávka výletu.
Hrob Bohuslava Martinů je moderní, střídmý a důstojný. Nepůsobí okázale, spíš soustředěně. Jeho podoba je úplně jiná než původní rodinný náhrobek, který jsem viděla v muzeu, ale právě ten rozdíl je zajímavý. Jeden náhrobek připomíná rodinné ukotvení, druhý už patří veřejné paměti významné osobnosti. Mezi nimi se otevírá otázka, jak se proměňuje památka člověka, když se z člena rodiny stane osobnost kulturních dějin.
Současný náhrobek Bohuslava a Charlotte Martinů na hřbitově u sv. Michaela.
Dalším překvapením byl starý evangelický hřbitov. To jsem nečekala. Najednou se v jednom areálu neskládal jen příběh Martinů, ale i příběh konfesní paměti města, starších hřbitovních vrstev a různých podob pohřbívání. Přesně takové chvíle mám na hřbitovech nejraději: když člověk přijde kvůli jednomu jménu a místo mu začne vyprávět mnohem širší příběh. 🌿
Plán a informační tabule hřbitova — drobná badatelská pomůcka přímo v terénu.
A pak přišel jeden z nejsilnějších objevů dne: náhrobek městského lékaře Smoly od Stanislava Suchardy. Anděl s bohatě splývající draperií, s hlavou skloněnou v tichém gestu, s rostlinnými motivy a se signaturou autora. Monument, který na první pohled působí jako pozoruhodná sochařská práce, ale zároveň jako velmi osobní funerální dílo. Není to jen „krásný náhrobek“. Je to místo, kde se spojuje paměť rodiny, veřejná role městského lékaře a kvalitní sochařská tvorba.
Náhrobek rodiny Smolovy s andělem od Stanislava Suchardy.Detail Suchardova anděla — jeden z nejsilnějších funerálních objevů výletu.
Právě tady se mi potvrdilo, že individuální odbočka měla smysl. Kdybych šla jen podle společného programu, hřbitov by zůstal stranou. A přitom právě tam jsem našla jeden z nejdůležitějších zážitků celého dne.
Hned u hřbitova stojí Tylův dům, další výrazná architektonická zastávka. Po dopoledním setkání s rondokubistickými domy u gymnázia působil jako přirozené pokračování tématu moderní architektury Poličky. Rondokubismus pro mě nebyl hlavním důvodem výletu, ale stal se krásným nalezeným bonusem. A možná právě proto si ho budu pamatovat tak silně — objevil se mimo plán, cestou, téměř mimochodem. ✨
Tylův dům — další výrazná zastávka moderní architektury Poličky.
Z hřbitova jsem se pak vydala zpět směrem k muzeu. Cestou jsem se zastavila u kostela sv. Jakuba, který je s Bohuslavem Martinů spojený asi nejznáměji. Potom jsem prošla ulicí U Masných krámů a úzkou uličkou s příznačným názvem Úzká. Takové průchody a drobné městské prostory mají vlastní paměť. Nejsou monumentální, ale člověk si v nich město často zapamatuje stejně dobře jako u velkých památek.
Kostel sv. Jakuba — místo neodmyslitelně spojené s Bohuslavem Martinů.Úzká ulička — drobný městský prostor, který má vlastní atmosféru.
A protože i badatelská vycházka potřebuje občerstvovací zastávku, přišla na řadu kavárna Palačinka. Zmrzlina a ledová káva s tonikem byly po hřbitovní části výletu velmi praktickou, a přiznávám, i velmi příjemnou kapitolou dne. ☕
Kavárenská zastávka v Palačince — zmrzlina a ledová káva s tonikem po hřbitovní části výletu.
V 15.15 jsem se znovu připojila ke společnému programu: komentované procházce historickým centrem. Zastavili jsme se u kostela sv. Jakuba, podívali se i do jeho interiéru a pak pokračovali na hradby. Právě hradby byly jedním z hlavních důvodů exkurze — a Polička je v tomto ohledu opravdu mimořádná. Pohled na město z hradeb, kamenné zdivo, věže, ulice a střechy, to všechno uzavíralo den do pěkného oblouku. 🏰
Na hradbách se nám ovšem rozpršelo. I to k výletu patří. Vlastně se mi ten déšť k závěru docela hodí. Po dopoledním slunci, barevných fasádách, galerii, hřbitově, uličkách a kavárně přišla proměna počasí a s ní trochu jiná atmosféra města. Polička se ukázala nejen jako město památek, ale také jako místo, které se během jediného dne několikrát promění. 🌧️
Pohled z hradeb na město ve chvíli, kdy se začalo měnit počasí.
V muzeu jsem si ještě dokoupila turistické vizitky, včetně té věnované královským věnným městům, mezi která Polička patří. Kolem páté jsme vyrazili zpět do Brna. Autobus byl klimatizovaný a řídila ho sympatická mladá řidička, což po intenzivním dni rozhodně nebyl nepodstatný detail.
Když si výlet zpětně skládám, nejvíc mě překvapilo, jak bohatá Polička je. Nejen hradbami a Bohuslavem Martinů, ale i moderní architekturou, radničními kaplemi, příběhem sv. Barbory, staršími hřbitovními vrstvami a kvalitními sepulkrálními památkami. Hřbitov u sv. Michaela pro mě nebyl jen doplněk programu, ale jeden z jeho vrcholů.
Co bych příště udělala jinak? Asi bych vynechala oběd. Ne proto, že by nebyl příjemný, ale protože čas v Poličce rychle utekl. Místo oběda bych si nechala víc prostoru na architekturu nebo bych se pokusila stihnout ještě centrální hřbitov a židovský hřbitov. Ale možná je dobře, že něco zůstalo nedokončené. Některá města si o druhou návštěvu řeknou sama.
Polička si o ni řekla rozhodně.
Až po návratu se ukázalo, že Polička se s mými staršími tématy propojuje ještě víc, než jsem během výletu tušila. Ale to už je možná příběh na samostatnou poznámku.
Vzpomínka na historičku, která učila číst Brno v jeho ulicích, domech, jménech i hřbitovech.
S Milenou Flodrovou jsem se vlastně potkala pozdě. V době, kdy jsem v Brně provázela, už o městě psala, ale její texty se ke mně tehdy zřejmě nedostaly. V roce 1983 jsem z Brna odešla a vrátila jsem
se až po mnoha letech — v roce 2024. A vlastně už trochu jinak: s hřbitovním tématem, s chutí hledat příběhy ukryté v kameni, v nápisech, v archivech i v paměti města.
Právě proto pro mě má práce Mileny Flodrové zvláštní význam. Ne jako vzdálená autorita, ale jako člověk, který dokázal Brno číst pozorně, trpělivě a s hlubokou znalostí souvislostí. Její kniha Brněnské hřbitovy pro mě není jen jednou z položek v bibliografii. Je to publikace,
ke které se vracím při badatelské práci, když potřebuji zasadit jednotlivé hroby, osobnosti
a pohřebiště do širšího obrazu města.
Podobně často sahám také po Encyklopedii dějin Brna, u jejíhož zrodu Milena Flodrová stála.
Právě tam se mi mnohokrát otevřela další cesta: jméno na náhrobku se propojilo s konkrétní osobností, domem, profesí, rodinou, událostí. A najednou už to nebyl jen nápis na kameni, ale lidský příběh, který znovu získal obrysy.
Možná právě v tom je její největší odkaz. Učila dívat se na Brno ne jako na soubor dat, ulic
a památek, ale jako na živou paměť. Na město, v němž spolu souvisejí domy, jména, místa, osudy
i tichá zákoutí hřbitovů.
A tak i když jsem se s její prací naplno setkala až později, přišla ke mně ve chvíli, kdy jsem ji dokázala opravdu potřebovat. Ne jako průvodkyně po Brně osmdesátých let, ale jako badatelka,
která dnes na brněnských hřbitovech hledá zapomenuté i známé osobnosti a snaží se jejich příběhy znovu vracet do paměti.
Milena Flodrová odešla, ale Brno po ní zůstává čitelnější. A za to jí patří tiché, upřímné poděkování.
Je dvanáctého července L.P. 2023 a došlo na realizaci jednoho pro někoho možná bláznivého nápadu. Dnes jsem adoptovala dva opuštěné hroby.
Ano, čtete dobře „hroby“! Když se před čtyřmi lety staly Olšanské hřbitovy mým pracovištěm, netušila jsem, jak moc se mi práce vryje pod kůži.
Mé nadšení pro pátrání po zapomenutých osudech, k tomu přimíchám obdiv ke hřbitovnímu umění v podobě kaplových hrobek v kombinaci se sochařstvím a máme tady najednou koktejl neutuchající radosti z objevování. Až teď jsem konečně pochopila citát, na který koukám po mnoho let každé ráno, když otevřu oči:
„Uspokojení zvědavosti je jedním z největších zdrojů štěstí v životě.“ — Linus Pauling, kvantový chemik a biochemik —
Do doby než jsem byla zapojena do vyhledávání významných osob a fotografování jejich míst posledního odpočinku, jsem netušila o existenci něčeho jako je adopce hrobu. A tak se stalo, že jsem si vlastně „moje hroby“ našla a nakonec i adoptovala. Jaká motivace mě k převzetí péče dvou opuštěných hrobů vedla a o čem ta adopce vlastně je, si přečtěte na stránkách věnovaným oběma příběhům – Vojtěcha Krause, magistrátního archiváře a Emila Edgara, teoretika architektury a publicistu.
