Původně jsem z Porsche Festu na Královce chtěla utéct na hřbitov do Bedřichova. Jenže plány změnily davy kolem závodu Běhej lesy Jizerská – a tak nakonec zůstali Porscháci, Královka, kamera a jeden nečekaný vetřelec. 🚗🎥
Původní plán na sobotu byl docela jasný. S přáteli pojedu na Porsche Fest na Královku, chvíli se podívám na auta, a protože nejsem zrovna automobilový nadšenec, odpojím se a vyrazím pěšky do Bedřichova.
Samozřejmě hlavně na tamní malý hřbitov. 🙂 K tomu kostel, pozůstatky staré sklárny a podle času třeba ještě něco dalšího.
Na cestě do Jizerských hor. Plán byl v tu chvíli ještě úplně jiný.
Jenže plány jsou jedna věc a sobotní realita druhá.
Z Prahy jsme vyjížděli až v půl jedenácté a v Bedřichově se navíc právě konal letní běžecký závod Běhej lesy Jizerská, známý jako Jizerská 50 RUN. Aut a lidí tam bylo tolik, že představa klidné procházky ke hřbitovu rychle ztratila půvab.
A tak jsem zůstala na Královce mezi Porscháky. 🚗🚗🚗
Královka pod pořádně dramatickou srpnovou oblohou.
Nakonec to vůbec nebyla špatná výměna. Místo původně plánovaného výletu jsem měla čas dívat se na samotnou akci, na auta i na prostředí, ve kterém se konala.
A hlavně jsem zase vytáhla DJI Osmo Pocket 3. 🎥
Tentokrát jsem si chtěla hlídat především jednu věc, se kterou pořád trochu bojuju: nezačínat záběr ve chvíli, kdy už se kamera hýbe, a nevypínat ji dřív, než záběr skutečně skončí.
Jedno Porsche přece jen dostat prostor musí. Modré se o něj přihlásilo samo.
Výsledkem je krátké video z jednoho odpoledne na Královce. Nechtěla jsem z něj udělat katalog jednotlivých modelů. Vedle aut v něm proto zůstala krajina, rozhledna, lidé i pohled na celý Fest shora.
A právě nahoře na Královce mě bavilo sledovat, jak malá se najednou celá automobilová přehlídka dole zdá.
Porsche Fest z výšky. A kolem něj Jizerské hory.
A mezi Porscháky se nakonec objevil i jiný živočišný druh. 😄
Červené Ferrari vzbudilo docela pozornost a pořadatelé ho mezi samá Porsche pustili.
Vetřelec mezi Porscháky. Tentokrát tolerovaný. 😉
Hřbitov se pro ten dnešní den nekonal. Ale domů jsem se rozhodně nevracela s prázdnou.
A vlastně jsem ráda, že se původní plán změnil. Kdyby všechno dopadlo podle něj, tohle video by nejspíš nikdy nevzniklo. 🎬
Při částečném zatmění Slunce na Bílé hoře jsem tentokrát nemířila fotoaparát ke Slunci, ale na Brno. Chtěla jsem sledovat, jak se během večera promění světlo nad městem – a porovnat výsledek i s obyčejným západem Slunce o tři dny dříve.
Částečné zatmění Slunce nad Brnem z Bílé hory
Když se 12. srpna večer na Bílé hoře v Brně začali lidé dívat ke Slunci, já jsem namířila fotoaparát jinam – zhruba bokem, přibližně v pravém úhlu ke směru, ve kterém Slunce zapadalo.
Nechtěla jsem fotografovat samotné zatmění. Bez vhodného filtru by to nebyl nejlepší nápad. Mnohem víc mě zajímalo něco jiného: co se během zatmění stane se světlem nad městem.
A tak zatímco se kolem mě rozkládaly deky, vytahovaly brýle na pozorování Slunce a objevovalo se i nějaké občerstvení, můj telefon celou dobu hleděl na Brno.
📍 Nejdřív najít místo
Na Bílou horu jsem se vydala už v neděli 9. srpna. Potřebovala jsem zjistit nejen to, odkud je dobrý výhled, ale hlavně kde lze postavit stativ tak, aby před ním zůstala otevřená krajina.
Nakonec jsem vybrala místo u hrany kopce s širokým pohledem na Brno. Nedělní zkouška se ukázala jako velmi užitečná. Mohla jsem si v klidu vyzkoušet různé kompozice, sledovat, jak se večer mění světlo, a zapamatovat si konkrétní stanoviště.
Zůstala po ní i fotografie, která se tentokrát nehodí ani tak jako „pěkný obrázek“, ale jako dokument toho, jak celé pozorování vznikalo.
Stanoviště na Bílé hoře při nedělní zkoušce 9. srpna. Právě odtud pak vznikla časová řada během zatmění.
Ve středu už to bylo jiné. Bílá hora se postupně zaplnila lidmi a bylo jasné, že jakmile vybrané místo opustím, nemusím se na něj už vrátit. A tak jsem u svého stanoviště zůstala téměř tři čtvrtě hodiny. Kameramanka na bobku tentokrát nebyla nadsázka, ale způsob, jak nepřijít o předem vyhlédnuté místo.
K tomu foukal vítr, velmi lehký stativ nebyl zrovna ideální a překvapivě aktivní byli místní mravenci. Za objekt průzkumu si nevybrali jen stativ, ale postupně také můj batoh a mě samotnou.
Terénní práce zkrátka někdy přináší i pozorování, která původně v plánu nebyla.
📷 Jedno místo, několik okamžiků
Základem celého pokusu byl Samsung A53 na stativu. Chtěla jsem, aby fotoaparát, pokud možno zůstával na jednom místě a aby se před ním měnilo především světlo.
V důležitých časových bodech jsem proto pořizovala několik fotografií za sebou. Nebyla to zbytečná duplicita. Stativ se ve větru občas lehce pohnul, někdy jsem ho musela kvůli lidem kolem sebe znovu srovnat a nebyla jsem si jistá, zda horizont zůstal skutečně stabilní. Z každé série jsem proto až doma vybrala nejjistější snímek.
Vzniklo šest hlavních zastavení:
19:12
19:25
19:45
20:00
20:12 – maximum
20:20
Na začátku je nad městem ještě výrazné večerní světlo. Ve 19:25 se obraz mění jen málo. Kolem 19:45 už začíná být rozdíl zřetelnější a během následujících minut se proměna zrychluje. Popředí tmavne, zatímco obloha u horizontu přechází do teplejších tónů.
Ve 20:12 nastalo maximum zatmění.
Jenže právě tady se z jednoduchého fotografického pokusu stává něco zajímavějšího.
🌒 Co způsobilo zatmění – a co obyčejný západ?
Zatmění totiž probíhalo téměř současně se západem Slunce.
Fotografie proto nemohou jednoduše odpovědět na otázku: „Takhle moc se setmělo kvůli zatmění.“ Ve stejnou chvíli ubývalo světla také zcela přirozeně s blížícím se večerem. Roli hrálo počasí, průzračnost vzduchu a samozřejmě také automatika telefonu, která průběžně upravovala expozici a barevnost obrazu.
Nejde tedy o měření.
Ale právě proto je zajímavé podívat se ještě o tři dny zpět.
V neděli 9. srpna jsem fotografovala ze stejné Bílé hory přibližně ve stejnou dobu. Mezi nedělními snímky je například fotografie z 19:25, tedy prakticky přesný časový protějšek ke středečnímu záběru. Nedělní obloha však byla oblačnější a světlo v krajině vypadalo úplně jinak.
Srovnání v 19:25
neděle 9. 8. · 19:25
středa 12. 8. · 19:25
Stejný čas, stejné místo, ale jiné světelné podmínky.
Ještě výraznější je pozdější večer. V neděli kolem 20:18–20:19 získala obloha sama od sebe sytě růžové a oranžové tóny, přestože se žádné zatmění nekonalo. Nedělní snímky z této doby jsou barevně dokonce dramatičtější než některé fotografie pořízené během samotného zatmění.
Srovnání kolem 20:20
neděle 9. 8. · 20:19
středa 12. 8. · 20:20
A právě to je pro mě možná nejzajímavější výsledek celého pozorování.
Ne že bych díky fotografiím dokázala přesně oddělit účinek zatmění od obyčejného západu Slunce. Spíš naopak. Ukázaly mi, jak obtížné je proměnu světla v krajině vysvětlit jedinou příčinou.
Zatmění bylo součástí toho večera. Stejně jako zapadající Slunce, oblačnost, vzduch nad městem a způsob, jakým si s tím vším poradil fotoaparát.
🎥 Pevné oko a pohyblivá kamera
Zatímco Samsung zůstával většinu času na stativu a díval se stále stejným směrem, DJI Osmo Pocket 3 měl jinou úlohu.
S ním jsem zachytila prostor Bílé hory, výhled na město a později také lidi, kteří přišli zatmění sledovat.
Ve výsledném videu tak po několika pevných časových pohledech kamera znovu ožije. Rozhlédne se po prostoru a vrátí diváka mezi lidi na kopci.
Ti se nakonec ukázali jako důležitá součást příběhu. Připomínají, že to nebyl laboratorní pokus s dokonale kontrolovanými podmínkami, ale skutečný srpnový večer na místě, kam přišli lidé společně sledovat neobvyklou událost.
Někteří se zastavovali u stativu a ptali se, jestli fotografuji časosběr. Když zjistili, co dělám, popřáli mi pěkné fotografie.
Jen málokdo asi očekával, že člověk, který přišel zaznamenat zatmění Slunce, bude mít objektiv celou dobu namířený jinam než ke Slunci.
🌇 Zatmění, na kterém Slunce není
Z pořízeného materiálu nakonec vzniklo krátké video.
Samotné Slunce v něm vlastně vůbec nepotřebujeme vidět.
Hlavním tématem je jedno místo, které během necelé hodiny postupně mění podobu. Nejdřív se na Brno podíváme. Potom ho několik desítek minut sledujeme téměř bez pohybu. A nakonec se kamera znovu rozhlédne po Bílé hoře a nechá večer pomalu doznít.
Původně to měl být jen pokus, jak zaznamenat částečné zatmění, aniž bych fotografovala samotné Slunce.
Nakonec z něj vzniklo spíš malé pozorování toho, jak se mění světlo – a jak snadno přehlédneme to, co se děje v jiné části oblohy.
Někdy zkrátka stojí za to nedívat se tam, kam se právě dívají všichni ostatní.
„Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.“
Právě touhle větou jsem končila svůj červencový zápis z Festivalu planet na Kraví hoře. O víkendu tehdy dorazilo tolik lidí, že jsem se po pětatřiceti minutách rozhodla odejít. Už tehdy jsem si ale řekla, že se v srpnu vrátím – nejlépe ve všední den.
A tak jsem se vrátila.
Tentokrát nejen kvůli naději na menší dav. Srpnový program sliboval vystavení osmi modelů Festivalu planet. A slib se splnil – na Kraví hoře byly k vidění opravdu všechny.
🪐 Ve všední den to bylo jiné
Dorazila jsem krátce po osmé večer, ještě za světla. Lidí samozřejmě nebylo málo, ale proti červencovému víkendu byl rozdíl znát. Dalo se zastavit, trochu ustoupit, počkat, až se před některým modelem uvolní prostor, a hlavně si všechno mnohem lépe prohlédnout.
Tentokrát jsem také nikam nepospíchala. První video jsem natočila ve 20:04, poslední v 21:11. Zatímco v červenci jsem po pětatřiceti minutách odcházela, tentokrát jsem na Kraví hoře strávila něco přes hodinu.
Planety na Kraví hoře ještě za podvečerního světla.
🌍 Země bez vody
Mezi modely mě tentokrát zaujala i Litosféra – Země bez vody. Bez modrých oceánů a moří vypadá naše planeta najednou překvapivě cize.
Dívám se na ten model právě teď, v horkých letních dnech, a napadá mě, že při současné vlně veder působí trochu jinak. Ne jako obraz nějaké budoucí katastrofy, ale jako připomínka, jak výrazně právě voda určuje podobu planety, kterou považujeme za tak důvěrně známou.
Stačí z ní odstranit modrou – a skoro jako bychom se dívali na jiný svět.
Litosféra – Země bez vody. V pozadí vykukuje její mnohem známější modrá podoba.
🟠 Gigalón, který se nedá přehlédnout
Hlavní hvězdou letošního Festivalu byl ovšem Gigalón, nový obří model Jupiteru. A přehlédnout se opravdu nedal.
Za světla působil především svou velikostí. S přicházejícím večerem se ale měnil spolu s celým okolním prostorem.
Když jsem natáčela první záběry, ozýval se nad Kraví horou hlas ředitele brněnského planetária Jiřího Duška, který právě o Gigalónu vyprávěl. Snažila jsem se zjistit, odkud mluví, abych ho alespoň vyfotografovala, ale v davu jsem ho nenašla.
Jeho hlas je zachycen ve videu a krátkou část výkladu jsem nakonec ve výsledném sestřihu ponechala.
Gigalón mezi návštěvníky a dalšími modely – teprve tady je dobře vidět, jak výrazně ovládl celý prostor.
✨ Když se rozsvítí planety
Právě delší pobyt se tentokrát vyplatil. Denní světlo postupně sláblo, přišla modrá hodina a modely se jeden po druhém začaly rozsvěcet.
Najednou už nepůsobily jen jako obrovské objekty rozestavěné po louce. Proti modré obloze začaly vytvářet téměř neskutečnou planetární krajinu. Oranžové Slunce, světlý Jupiter, Země i další modely vystupovaly ze stále tmavšího okolí a celý prostor se proměnil.
Právě z téhle části večera pochází i fotografie, kterou jsem vybrala jako úvodní snímek k druhé návštěvě. Zářící Slunce proti tmavě modré obloze vystihuje atmosféru večera lépe než jakýkoli přehled všech vystavených modelů.
Modrá hodina a rozsvícené modely Slunce a Astrosféry – chvíle, kdy se Kraví hora začala měnit v planetární krajinu.
🎥 Druhý pokus s kamerou
Druhá návštěva byla zároveň druhým pokusem s novou kapesní kamerou. Tentokrát už jsem měla větší představu, co s ní chci zachytit, a snažila jsem se, aby jednotlivé záběry měly svůj smysl.
Ne všechno se povedlo. Některé záběry byly příliš dlouhé a přiblížení se mi nedařilo tak, jak jsem chtěla, takže jsem na některých místech dala přednost fotografiím. Ale proti prvnímu pokusu už byl rozdíl znát.
🎬 Minuta a půl mezi planetami
Z druhé návštěvy nakonec vzniklo krátké video. Začíná ještě za světla, prochází mezi jednotlivými modely, postupně se stmívá a končí ve tmě posledním pohledem zpátky na rozsvícené planety mezi stromy.
Festival planet Brno podruhé / Od podvečera do noci mezi planetami
Podruhé jsem tedy z Kraví hory odcházela s úplně jiným pocitem než v červenci.
Možná není vůbec špatné vracet se na stejné místo. Napoprvé člověk zjišťuje, co tam je. Podruhé už může mít čas se opravdu dívat.
Na Kraví horu jsem dorazila těsně po západu slunce, krátce po deváté večer. Ještě dřív než některou z planet jsem spatřila dav vystupující z šaliny. Vzápětí se mezi stromy objevil Jupiter – nový a největší model letošního Festivalu planet. Už z dálky bylo zřejmé, že tentokrát nebudu mezi vesmírnými tělesy sama.
První pohled na Jupiter mezi stromy.
Jupiter zaujal především svou velikostí. Vedle lidí působil skutečně obrovsky, i když najít volný výhled nebylo snadné. Slunce přitahovalo výraznou oranžovou barvou a kresbou povrchu. Měsíc byl barevně poněkud nudný, zato při pohledu zblízka vynikla struktura jeho kráterů. Nejkrásnější pro mě byla Země – barevností, detaily i nasvícením. Jen vedle Jupiteru vypadala trochu skromněji, než jsme u ní zvyklí.
Nový model Jupiteru budil pozornost především svou velikostí.Země zaujala barevností, detaily povrchu i nasvícením.
S postupujícím soumrakem se modely pozvolna rozsvěcely. Právě tehdy přišla nejpůsobivější část večera. V modré hodině se několik vesmírných těles objevilo v jednom pohledu a jejich světlo ostře vystoupilo proti temnící obloze. Na chvíli se ruch kolem ztratil a Kraví hora připomínala zvláštní, trochu neskutečnou krajinu.
Organizátoři upozornili také na jasný bod vlevo od kostelní věže. Nebyla to hvězda, ale Venuše – večer Večernice, ráno Jitřenka. Známá informace najednou dostala konkrétní místo na obloze.
Množství návštěvníků ale celý zážitek výrazně ovlivnilo. Po pětatřiceti minutách jsem se rozhodla odejít. V srpnu se proto chci vrátit znovu, nejlépe ve všední den. Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.
