Festival planet podruhé: tentokrát s časem se dívat

Festival planet podruhé: tentokrát s časem se dívat

„Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.“

Právě touhle větou jsem končila svůj červencový zápis z Festivalu planet na Kraví hoře. O víkendu tehdy dorazilo tolik lidí, že jsem se po pětatřiceti minutách rozhodla odejít. Už tehdy jsem si ale řekla, že se v srpnu vrátím – nejlépe ve všední den.

A tak jsem se vrátila.

Tentokrát nejen kvůli naději na menší dav. Srpnový program sliboval vystavení osmi modelů Festivalu planet. A slib se splnil – na Kraví hoře byly k vidění opravdu všechny.

🪐 Ve všední den to bylo jiné

Dorazila jsem krátce po osmé večer, ještě za světla. Lidí samozřejmě nebylo málo, ale proti červencovému víkendu byl rozdíl znát. Dalo se zastavit, trochu ustoupit, počkat, až se před některým modelem uvolní prostor, a hlavně si všechno mnohem lépe prohlédnout.

Tentokrát jsem také nikam nepospíchala. První video jsem natočila ve 20:04, poslední v 21:11. Zatímco v červenci jsem po pětatřiceti minutách odcházela, tentokrát jsem na Kraví hoře strávila něco přes hodinu.

Planety na Kraví hoře ještě za podvečerního světla.

🌍 Země bez vody

Mezi modely mě tentokrát zaujala i Litosféra – Země bez vody. Bez modrých oceánů a moří vypadá naše planeta najednou překvapivě cize.

Dívám se na ten model právě teď, v horkých letních dnech, a napadá mě, že při současné vlně veder působí trochu jinak. Ne jako obraz nějaké budoucí katastrofy, ale jako připomínka, jak výrazně právě voda určuje podobu planety, kterou považujeme za tak důvěrně známou.

Stačí z ní odstranit modrou – a skoro jako bychom se dívali na jiný svět.

Litosféra – Země bez vody. V pozadí vykukuje její mnohem známější modrá podoba.

🟠 Gigalón, který se nedá přehlédnout

Hlavní hvězdou letošního Festivalu byl ovšem Gigalón, nový obří model Jupiteru. A přehlédnout se opravdu nedal.

Za světla působil především svou velikostí. S přicházejícím večerem se ale měnil spolu s celým okolním prostorem.

Když jsem natáčela první záběry, ozýval se nad Kraví horou hlas ředitele brněnského planetária Jiřího Duška, který právě o Gigalónu vyprávěl. Snažila jsem se zjistit, odkud mluví, abych ho alespoň vyfotografovala, ale v davu jsem ho nenašla.

Jeho hlas je zachycen ve videu a krátkou část výkladu jsem nakonec ve výsledném sestřihu ponechala.

Gigalón mezi návštěvníky a dalšími modely – teprve tady je dobře vidět, jak výrazně ovládl celý prostor.

✨ Když se rozsvítí planety

Právě delší pobyt se tentokrát vyplatil. Denní světlo postupně sláblo, přišla modrá hodina a modely se jeden po druhém začaly rozsvěcet.

Najednou už nepůsobily jen jako obrovské objekty rozestavěné po louce. Proti modré obloze začaly vytvářet téměř neskutečnou planetární krajinu. Oranžové Slunce, světlý Jupiter, Země i další modely vystupovaly ze stále tmavšího okolí a celý prostor se proměnil.

Právě z téhle části večera pochází i fotografie, kterou jsem vybrala jako úvodní snímek k druhé návštěvě. Zářící Slunce proti tmavě modré obloze vystihuje atmosféru večera lépe než jakýkoli přehled všech vystavených modelů.

Modrá hodina a rozsvícené modely Slunce a Astrosféry – chvíle, kdy se Kraví hora začala měnit v planetární krajinu.

🎥 Druhý pokus s kamerou

Druhá návštěva byla zároveň druhým pokusem s novou kapesní kamerou. Tentokrát už jsem měla větší představu, co s ní chci zachytit, a snažila jsem se, aby jednotlivé záběry měly svůj smysl.

Ne všechno se povedlo. Některé záběry byly příliš dlouhé a přiblížení se mi nedařilo tak, jak jsem chtěla, takže jsem na některých místech dala přednost fotografiím. Ale proti prvnímu pokusu už byl rozdíl znát.

🎬 Minuta a půl mezi planetami

Z druhé návštěvy nakonec vzniklo krátké video. Začíná ještě za světla, prochází mezi jednotlivými modely, postupně se stmívá a končí ve tmě posledním pohledem zpátky na rozsvícené planety mezi stromy.

Festival planet Brno podruhé / Od podvečera do noci mezi planetami

Podruhé jsem tedy z Kraví hory odcházela s úplně jiným pocitem než v červenci.

Možná není vůbec špatné vracet se na stejné místo. Napoprvé člověk zjišťuje, co tam je. Podruhé už může mít čas se opravdu dívat. 

 

Alexander Johann Anton Zawadski 🌿 * 6. 5. 1798, Bílsko (Bielitz)  •  † 6. 5. 1868, Brno

Alexander Johann Anton Zawadski 🌿 * 6. 5. 1798, Bílsko (Bielitz)  •  † 6. 5. 1868, Brno

Přírodovědec Alexander Johann Anton Zawadski přišel do Brna po dramatickém konci své univerzitní kariéry ve Lvově. Na brněnské reálce se stal představeným Gregora Johanna Mendela, spoluutvářel zdejší přírodovědné prostředí, vedl systematická meteorologická pozorování a po své smrti získal pomník, který byl později přenesen na Ústřední hřbitov v Brně.

Kdo byl Alexander Zawadski

🌿 Alexander Zawadski patřil k výrazným osobnostem brněnského přírodovědeckého života druhé poloviny 19. století. Pocházel z rakouského Slezska. Díky podpoře učitele náboženství J. Seyferta mohl pokračovat ve studiu a roku 1811 vstoupil do třetí třídy gymnázia v Těšíně. V letech 1815–1817 studoval na Filozofickém ústavu v Olomouci. Původně zamýšlel studium medicíny, tomu však zabránily finanční poměry.

Portrét Alexandra Zawadského v historické grafické podobě.
Portrét Alexandra Zawadského.

📚 Po návratu do rodného města působil jako soukromý učitel, dále se věnoval botanice a navštěvoval botanické zahrady v Krakově. Roku 1818 odešel do Lvova, kde jako externista navštěvoval mimo jiné botanické přednášky profesora Witmanna.

🎓 Od roku 1824 působil jako suplující učitel fyziky na technické reálce ve Lvově, později jako lektor matematiky a fyziky na univerzitě. Roku 1837 byl jmenován profesorem fyziky a matematiky při filozofickém ústavu a roku 1840 profesorem fyziky na lvovské univerzitě. Odborně se zabýval zejména flórou a faunou východní Haliče, Bukoviny a Karpat, dále paleontologií a otázkami vývoje živočišné říše. Ve Lvově si získal pověst uznávaného přírodovědce.

Od Lvova k brněnské reálce

⚖️ V revolučním roce 1848 zastával funkci děkana filozofické fakulty lvovské univerzity. V souvislosti s porevolučním disciplinárním řízením byl roku 1853 z univerzity propuštěn a musel Lvov opustit.

🏫 Roku 1854 přišel do Brna, kde nastoupil na vyšší reálku. Vyučoval zde fyziku, zoologii a botaniku a spravoval fyzikální sbírky. V těchto oborech byl představeným Gregora Mendela, s nímž se dostal do přímého profesního kontaktu. Podle dobových i pozdějších svědectví byl Zawadski osobností, která dokázala vzbudit u mladších přírodovědců zájem o přesné pozorování, systematickou práci a přírodovědný výzkum.

Spolkový život, přednášky a Mendelovo prostředí

🤝 V Brně se významně zapojil i do spolkového života. Roku 1855 se stal tajemníkem přírodovědecké sekce Hospodářské společnosti, později jejím místopředsedou. Patřil k iniciátorům samostatné přírodovědecké společnosti “Naturforschender Verein”, založené roku 1861, a i zde zastával funkci místopředsedy. Na jeho návrh byl Mendel přijat za člena přírodovědecké sekce.

🧪 Zawadského přednášky o vývoji nižších živočichů, paleontologii i metodě přírodovědného bádání patřily k důležitým podnětům tehdejšího brněnského vědeckého prostředí. Ve školní zprávě brněnské reálky vydal roku 1854 programovou přednášku Über die Anforderungen der Naturforschung in der jetzigen Zeit (O požadavcích přírodovědného bádání v současné době), v níž zdůraznil význam exaktního myšlení, pozorování a hledání zákonitostí v přírodě. Zabýval se také paleontologií a přednášel o Sorghum saccharatum[1] i o jevu označovaném jako „exploze“ u rostliny uváděné v textu jako Pilea serpyllifolia.[2]

Meteorologická pozorování

🌦️ Významnou součást jeho brněnského působení představují také meteorologická pozorování z let 1861–1867. Měřil třikrát denně teplotu, tlak vzduchu, srážky, vítr a zaznamenával další atmosférické jevy; součástí jeho deníků byla i fenologická pozorování, například kvetení rostlin, zrání plodů a výskyt ptactva. Tyto záznamy představují cenný pramen k poznání klimatu a přírodních poměrů Brna v 19. století.

Sbírky a pomník na hrobě

🌱 Zawadski měl význam i pro budování přírodovědeckých sbírek. Jako jeden ze zakládajících členů nově vzniklé přírodovědecké společnosti věnoval vlastní herbář, čímž přispěl k utváření jejích botanických fondů. Po jeho smrti v květnu 1868 se brněnští přírodovědci rozhodli uctít jeho památku důstojným pomníkem na hrobě. Náklady na šedý granitový (žulový) náhrobek byly uhrazeny sbírkou mezi členy společnosti, mezi nimiž byl i Gregor Mendel. Provedení pomníku je v literatuře připisováno Adolfu Loosovi st. / kamenickému závodu Adolf Loos v Brně.

Historická fotografie pomníku Alexandra Zawadského na Ústředním hřbitově v Brně publikovaná roku 1972.
Pomník Alexandra Zawadského na Ústředním hřbitově v Brně na fotografii publikované ve Folia Mendeliana roku 1972.

🪦 Při odhalování pomníku v květnu 1869 na městském hřbitově v Brně přednesl smuteční řeč ředitel Josef Auspitz. Zawadski byl připomínán jako velmi oblíbený učitel. V závěru zazněla věta: „Jak tiché a skryté je působení učitele – a přece přináší bohatou úrodu krásy a vznešenosti“. Když byl roku 1906 zrušen starý městský hřbitov, byl Zawadského pomník přenesen na Ústřední hřbitov v Brně, kde stojí dodnes. Dobové texty jej označují za první pomník badateli v Brně.

Současný celkový pohled na hrob Alexandra Zawadského na Ústředním hřbitově v Brně.
Hrob Alexandra Zawadského na Ústředním hřbitově v Brně, skupina 91, řada 1, hrob č. 112. Foto: Šárka Těšík, 2025
Detail zvětralého nápisu na žulovém obelisku Alexandra Zawadského.
Detail nápisu na žulovém obelisku Alexandra Zawadského. Foto: Šárka Těšík, 2025.

Závěrem

✨ Zawadski bývá připomínán nejen jako přírodovědec a pedagog, ale i jako osobnost, která spoluvytvářela odborné prostředí, v němž v Brně dozrávala Mendelova vědecká práce.

Poznámky

[1] Název Sorghum saccharatum se v dnešním českém názvosloví vztahuje k čiroku cukrovému, uváděnému v rámci druhu čirok dvoubarevný (Sorghum bicolor).

[2] Botanické jméno je třeba chápat jako nepřesnou interpretaci dobového textu. Nejblíže mu odpovídá podoba Pilea serpyllifolia; motiv „exploze“ však připomíná skupinu rostlin známých jako „artillery plant“. Přesnou identifikaci vhodné ještě ověřit botanicky.

Literatura a zdroje

  • ILTIS, Hugo: Gregor Johann Mendel. Leben, Werk und Wirkung. Berlin 1924.
  • OREL, Vítězslav: Professor Alexander Zawadski (1798–1868) – Mendel’s Superior at the Technical Modern School in Brno. Folia Mendeliana Musei Moraviae, 1972, č. 7, s. 105–114.
  • OREL, Vítězslav: Die Auseinandersetzung um die Organisation der Brünner Naturforscher in der Zeit, da G. Mendel seine Pisum-Versuche durchführte. Folia Mendeliana, 1970, č. 5, s. 55–72.
  • VOLODIN, B.: Mendel. Moskva 1968.
  • VYBRAL, V.: Nové dokumenty k ředitelské funkci Gregora Mendela v Moravské hypoteční bance. Rukopis v archivu Mendeliana, sign. C-VI-49.
  • BRÁZDIL, Rudolf; ŘEZNÍČKOVÁ, Ladislava; VALÁŠEK, Hubert: Meteorologická pozorování Alexandra Zawadzkého v Brně v letech 1861–1867. Geografie, 2013, roč. 118, č. 4, s. 334–355.
  • CENKOVÁ, Pavla: Vkusné & solidní: měšťanské sochařství v Brně 1800–1880. Brno: Národní památkový ústav, 2013, s. 151.
  • Brünn: Buschak und Irrgang, 30. 4. 1869, roč. 19, č. 98, s. 2.
  • Mährischer Correspondent. Brünn: G. Gastl, 11. 5. 1869, roč. 9, č. 106, s. [2].
  • Fotodokumentace hrobu Alexandra Zawadského, Ústřední hřbitov v Brně, Šárka Těšík, 2025.

Krátké setkání s planetami na Kraví hoře

Krátké setkání s planetami na Kraví hoře

Na Kraví horu jsem dorazila těsně po západu slunce, krátce po deváté večer. Ještě dřív než některou z planet jsem spatřila dav vystupující z šaliny. Vzápětí se mezi stromy objevil Jupiter – nový a největší model letošního Festivalu planet. Už z dálky bylo zřejmé, že tentokrát nebudu mezi vesmírnými tělesy sama.

První pohled na Jupiter mezi stromy.

Jupiter zaujal především svou velikostí. Vedle lidí působil skutečně obrovsky, i když najít volný výhled nebylo snadné. Slunce přitahovalo výraznou oranžovou barvou a kresbou povrchu. Měsíc byl barevně poněkud nudný, zato při pohledu zblízka vynikla struktura jeho kráterů. Nejkrásnější pro mě byla Země – barevností, detaily i nasvícením. Jen vedle Jupiteru vypadala trochu skromněji, než jsme u ní zvyklí.

Nový model Jupiteru budil pozornost především svou velikostí.
Země zaujala barevností, detaily povrchu i nasvícením.

S postupujícím soumrakem se modely pozvolna rozsvěcely. Právě tehdy přišla nejpůsobivější část večera. V modré hodině se několik vesmírných těles objevilo v jednom pohledu a jejich světlo ostře vystoupilo proti temnící obloze. Na chvíli se ruch kolem ztratil a Kraví hora připomínala zvláštní, trochu neskutečnou krajinu.

Organizátoři upozornili také na jasný bod vlevo od kostelní věže. Nebyla to hvězda, ale Venuše – večer Večernice, ráno Jitřenka. Známá informace najednou dostala konkrétní místo na obloze.

Množství návštěvníků ale celý zážitek výrazně ovlivnilo. Po pětatřiceti minutách jsem se rozhodla odejít. V srpnu se proto chci vrátit znovu, nejlépe ve všední den. Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.