„Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.“
Právě touhle větou jsem končila svůj červencový zápis z Festivalu planet na Kraví hoře. O víkendu tehdy dorazilo tolik lidí, že jsem se po pětatřiceti minutách rozhodla odejít. Už tehdy jsem si ale řekla, že se v srpnu vrátím – nejlépe ve všední den.
A tak jsem se vrátila.
Tentokrát nejen kvůli naději na menší dav. Srpnový program sliboval vystavení osmi modelů Festivalu planet. A slib se splnil – na Kraví hoře byly k vidění opravdu všechny.
🪐 Ve všední den to bylo jiné
Dorazila jsem krátce po osmé večer, ještě za světla. Lidí samozřejmě nebylo málo, ale proti červencovému víkendu byl rozdíl znát. Dalo se zastavit, trochu ustoupit, počkat, až se před některým modelem uvolní prostor, a hlavně si všechno mnohem lépe prohlédnout.
Tentokrát jsem také nikam nepospíchala. První video jsem natočila ve 20:04, poslední v 21:11. Zatímco v červenci jsem po pětatřiceti minutách odcházela, tentokrát jsem na Kraví hoře strávila něco přes hodinu.
🌍 Země bez vody
Mezi modely mě tentokrát zaujala i Litosféra – Země bez vody. Bez modrých oceánů a moří vypadá naše planeta najednou překvapivě cize.
Dívám se na ten model právě teď, v horkých letních dnech, a napadá mě, že při současné vlně veder působí trochu jinak. Ne jako obraz nějaké budoucí katastrofy, ale jako připomínka, jak výrazně právě voda určuje podobu planety, kterou považujeme za tak důvěrně známou.
Stačí z ní odstranit modrou – a skoro jako bychom se dívali na jiný svět.
🟠 Gigalón, který se nedá přehlédnout
Hlavní hvězdou letošního Festivalu byl ovšem Gigalón, nový obří model Jupiteru. A přehlédnout se opravdu nedal.
Za světla působil především svou velikostí. S přicházejícím večerem se ale měnil spolu s celým okolním prostorem.
Když jsem natáčela první záběry, ozýval se nad Kraví horou hlas ředitele brněnského planetária Jiřího Duška, který právě o Gigalónu vyprávěl. Snažila jsem se zjistit, odkud mluví, abych ho alespoň vyfotografovala, ale v davu jsem ho nenašla.
Jeho hlas je zachycen ve videu a krátkou část výkladu jsem nakonec ve výsledném sestřihu ponechala.
✨ Když se rozsvítí planety
Právě delší pobyt se tentokrát vyplatil. Denní světlo postupně sláblo, přišla modrá hodina a modely se jeden po druhém začaly rozsvěcet.
Najednou už nepůsobily jen jako obrovské objekty rozestavěné po louce. Proti modré obloze začaly vytvářet téměř neskutečnou planetární krajinu. Oranžové Slunce, světlý Jupiter, Země i další modely vystupovaly ze stále tmavšího okolí a celý prostor se proměnil.
Právě z téhle části večera pochází i fotografie, kterou jsem vybrala jako úvodní snímek k druhé návštěvě. Zářící Slunce proti tmavě modré obloze vystihuje atmosféru večera lépe než jakýkoli přehled všech vystavených modelů.
🎥 Druhý pokus s kamerou
Druhá návštěva byla zároveň druhým pokusem s novou kapesní kamerou. Tentokrát už jsem měla větší představu, co s ní chci zachytit, a snažila jsem se, aby jednotlivé záběry měly svůj smysl.
Ne všechno se povedlo. Některé záběry byly příliš dlouhé a přiblížení se mi nedařilo tak, jak jsem chtěla, takže jsem na některých místech dala přednost fotografiím. Ale proti prvnímu pokusu už byl rozdíl znát.
🎬 Minuta a půl mezi planetami
Z druhé návštěvy nakonec vzniklo krátké video. Začíná ještě za světla, prochází mezi jednotlivými modely, postupně se stmívá a končí ve tmě posledním pohledem zpátky na rozsvícené planety mezi stromy.
Festival planet Brno podruhé / Od podvečera do noci mezi planetami
Podruhé jsem tedy z Kraví hory odcházela s úplně jiným pocitem než v červenci.
Možná není vůbec špatné vracet se na stejné místo. Napoprvé člověk zjišťuje, co tam je. Podruhé už může mít čas se opravdu dívat.
