Na Kraví horu jsem dorazila těsně po západu slunce, krátce po deváté večer. Ještě dřív než některou z planet jsem spatřila dav vystupující z šaliny. Vzápětí se mezi stromy objevil Jupiter – nový a největší model letošního Festivalu planet. Už z dálky bylo zřejmé, že tentokrát nebudu mezi vesmírnými tělesy sama.

Jupiter zaujal především svou velikostí. Vedle lidí působil skutečně obrovsky, i když najít volný výhled nebylo snadné. Slunce přitahovalo výraznou oranžovou barvou a kresbou povrchu. Měsíc byl barevně poněkud nudný, zato při pohledu zblízka vynikla struktura jeho kráterů. Nejkrásnější pro mě byla Země – barevností, detaily i nasvícením. Jen vedle Jupiteru vypadala trochu skromněji, než jsme u ní zvyklí.

S postupujícím soumrakem se modely pozvolna rozsvěcely. Právě tehdy přišla nejpůsobivější část večera. V modré hodině se několik vesmírných těles objevilo v jednom pohledu a jejich světlo ostře vystoupilo proti temnící obloze. Na chvíli se ruch kolem ztratil a Kraví hora připomínala zvláštní, trochu neskutečnou krajinu.

Organizátoři upozornili také na jasný bod vlevo od kostelní věže. Nebyla to hvězda, ale Venuše – večer Večernice, ráno Jitřenka. Známá informace najednou dostala konkrétní místo na obloze.

Množství návštěvníků ale celý zážitek výrazně ovlivnilo. Po pětatřiceti minutách jsem se rozhodla odejít. V srpnu se proto chci vrátit znovu, nejlépe ve všední den. Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.