Jednodenní exkurze do Poličky měla vést především za hradbami, barokní radnicí a Bohuslavem Martinů. Nakonec se z ní ale stala cesta městem mnoha vrstev: od nečekaného rondokubismu přes radniční kaple až ke hřbitovu u sv. Michaela, kde se k osobnosti slavného skladatele přidal i silný objev v podobě Suchardova náhrobku městského lékaře Smoly.

Do Poličky jsme jeli nejen kvůli hradbám. Tedy alespoň oficiálně. Program sliboval barokní radnici, galerii, připomínku Bohuslava Martinů a komentovanou prohlídku města s hradbami. Já jsem si k tomu samozřejmě přidala ještě vlastní plán: hřbitov u sv. Michaela, kde je Bohuslav Martinů pochován. A pokud by to čas dovolil, také centrální hřbitov.

Jak už to ale při podobných cestách bývá, nejzajímavější nejsou jen místa, která si člověk předem zakroužkuje v programu. Polička mě začala překvapovat hned po příjezdu.

Do města jsme dorazili kolem půl desáté a vystupovali jsme u gymnázia. Cestou do centra, přes městský park směrem k muzeu, jsme míjeli výrazné domy s rondokubistickými prvky. To jsem nečekala. Člověk si v hlavě připraví hradby, radnici, Martinů, hřbitov — a najednou se mu do toho hned na začátku vmísí úplně jiná vrstva města. Barevné fasády, geometrické členění, kruhové motivy a zvláštní meziválečná noblesa. Rondokubismus se tak stal prvním neplánovaným dárkem výletu. 🧱

Ještě před společným programem jsem stihla navštívit informační centrum a vyzvednout si mapu Poličky. K tomu několik brožur: o městě, o moderní architektuře let 1900–1950, o příběhu z obrazu sv. Barbory a také o renesančních dveřích na městských domech. Už samotný výběr materiálů naznačoval, že Polička není město na jednu rychlou zastávku. Spíš město, které má několik vrstev a člověk je může odkrývat podle toho, kudy se zrovna vydá.

Společný program začal návštěvou barokní radnice a galerie. V expozici mě zaujala místnost věnovaná poličskému rodákovi, sochaři Vojtěchu Štaffovi. Pro většinu návštěvníků to možná byla jedna z galerijních zastávek, ale pro mě se okamžitě otevřela brněnská souvislost: Štaff je pochován na Ústředním hřbitově v Brně. Takové propojení mám ráda. Člověk přijede do jiného města a najednou se mu přes jedno jméno spojí dvě místa, dvě paměťové mapy.

 

V radnici jsou také dvě kaple. Jedna barokní, druhá gotická, objevená teprve nedávno. Barokní kaple mě zaujala nejen výzdobou, ale také příběhem sv. Barbory. Většinou si ji spojujeme s horníky, dělostřelci nebo dalšími profesemi, které žily v blízkosti nebezpečí. Ale Barbora patřila také mezi patronky dobré smrti. A tady se Polička začala nenápadně propojovat s tématem, kvůli kterému jsem se těšila nejvíc: s pamětí zemřelých, hřbitovem a podobami posledních věcí člověka. 🕯️

Nečekaný funerální objev přišel ještě v muzeu. V atriu jsem zahlédla náhrobek. Samozřejmě jsem se šla podívat, komu patří. Ukázalo se, že jde o původní náhrobek rodiny Bohuslava Martinů, dříve umístěný na hřbitově. Byla to zvláštní předehra k mé odpolední cestě ke hrobu skladatele. V muzeu stál starší rodinný náhrobek, v němž se paměť rodiny uchovala v původnější podobě. Na hřbitově mě pak čekal současný náhrobek Bohuslava a Charlotte Martinů — zcela jiný, moderní, symbolický, reprezentativní.

Po obědě ve Střelnici jsem se od společného programu na čas oddělila. Kolem jedné hodiny jsem už byla na hřbitově u sv. Michaela. Původně jsem tam šla především kvůli Bohuslavu Martinů, ale velmi brzy se ukázalo, že to nebude jediný důvod, proč tam zůstat déle. Nakonec jsem na hřbitově strávila asi hodinu a tři čtvrtě.

Hrob Bohuslava Martinů je moderní, střídmý a důstojný. Nepůsobí okázale, spíš soustředěně. Jeho podoba je úplně jiná než původní rodinný náhrobek, který jsem viděla v muzeu, ale právě ten rozdíl je zajímavý. Jeden náhrobek připomíná rodinné ukotvení, druhý už patří veřejné paměti významné osobnosti. Mezi nimi se otevírá otázka, jak se proměňuje památka člověka, když se z člena rodiny stane osobnost kulturních dějin.

Dalším překvapením byl starý evangelický hřbitov. To jsem nečekala. Najednou se v jednom areálu neskládal jen příběh Martinů, ale i příběh konfesní paměti města, starších hřbitovních vrstev a různých podob pohřbívání. Přesně takové chvíle mám na hřbitovech nejraději: když člověk přijde kvůli jednomu jménu a místo mu začne vyprávět mnohem širší příběh. 🌿

A pak přišel jeden z nejsilnějších objevů dne: náhrobek městského lékaře Smoly od Stanislava Suchardy. Anděl s bohatě splývající draperií, s hlavou skloněnou v tichém gestu, s rostlinnými motivy a se signaturou autora. Monument, který na první pohled působí jako pozoruhodná sochařská práce, ale zároveň jako velmi osobní funerální dílo. Není to jen „krásný náhrobek“. Je to místo, kde se spojuje paměť rodiny, veřejná role městského lékaře a kvalitní sochařská tvorba.

Právě tady se mi potvrdilo, že individuální odbočka měla smysl. Kdybych šla jen podle společného programu, hřbitov by zůstal stranou. A přitom právě tam jsem našla jeden z nejdůležitějších zážitků celého dne.

Hned u hřbitova stojí Tylův dům, další výrazná architektonická zastávka. Po dopoledním setkání s rondokubistickými domy u gymnázia působil jako přirozené pokračování tématu moderní architektury Poličky. Rondokubismus pro mě nebyl hlavním důvodem výletu, ale stal se krásným nalezeným bonusem. A možná právě proto si ho budu pamatovat tak silně — objevil se mimo plán, cestou, téměř mimochodem. ✨

Z hřbitova jsem se pak vydala zpět směrem k muzeu. Cestou jsem se zastavila u kostela sv. Jakuba, který je s Bohuslavem Martinů spojený asi nejznáměji. Potom jsem prošla ulicí U Masných krámů a úzkou uličkou s příznačným názvem Úzká. Takové průchody a drobné městské prostory mají vlastní paměť. Nejsou monumentální, ale člověk si v nich město často zapamatuje stejně dobře jako u velkých památek.

A protože i badatelská vycházka potřebuje občerstvovací zastávku, přišla na řadu kavárna Palačinka. Zmrzlina a ledová káva s tonikem byly po hřbitovní části výletu velmi praktickou, a přiznávám, i velmi příjemnou kapitolou dne. ☕

V 15.15 jsem se znovu připojila ke společnému programu: komentované procházce historickým centrem. Zastavili jsme se u kostela sv. Jakuba, podívali se i do jeho interiéru a pak pokračovali na hradby. Právě hradby byly jedním z hlavních důvodů exkurze — a Polička je v tomto ohledu opravdu mimořádná. Pohled na město z hradeb, kamenné zdivo, věže, ulice a střechy, to všechno uzavíralo den do pěkného oblouku. 🏰

Na hradbách se nám ovšem rozpršelo. I to k výletu patří. Vlastně se mi ten déšť k závěru docela hodí. Po dopoledním slunci, barevných fasádách, galerii, hřbitově, uličkách a kavárně přišla proměna počasí a s ní trochu jiná atmosféra města. Polička se ukázala nejen jako město památek, ale také jako místo, které se během jediného dne několikrát promění. 🌧️

V muzeu jsem si ještě dokoupila turistické vizitky, včetně té věnované královským věnným městům, mezi která Polička patří. Kolem páté jsme vyrazili zpět do Brna. Autobus byl klimatizovaný a řídila ho sympatická mladá řidička, což po intenzivním dni rozhodně nebyl nepodstatný detail.

Když si výlet zpětně skládám, nejvíc mě překvapilo, jak bohatá Polička je. Nejen hradbami a Bohuslavem Martinů, ale i moderní architekturou, radničními kaplemi, příběhem sv. Barbory, staršími hřbitovními vrstvami a kvalitními sepulkrálními památkami. Hřbitov u sv. Michaela pro mě nebyl jen doplněk programu, ale jeden z jeho vrcholů.

Co bych příště udělala jinak? Asi bych vynechala oběd. Ne proto, že by nebyl příjemný, ale protože čas v Poličce rychle utekl. Místo oběda bych si nechala víc prostoru na architekturu nebo bych se pokusila stihnout ještě centrální hřbitov a židovský hřbitov. Ale možná je dobře, že něco zůstalo nedokončené. Některá města si o druhou návštěvu řeknou sama.

Polička si o ni řekla rozhodně.

Až po návratu se ukázalo, že Polička se s mými staršími tématy propojuje ještě víc, než jsem během výletu tušila. Ale to už je možná příběh na samostatnou poznámku.