Na Kraví horu jsem dorazila těsně po západu slunce, krátce po deváté večer. Ještě dřív než některou z planet jsem spatřila dav vystupující z šaliny. Vzápětí se mezi stromy objevil Jupiter – nový a největší model letošního Festivalu planet. Už z dálky bylo zřejmé, že tentokrát nebudu mezi vesmírnými tělesy sama.
První pohled na Jupiter mezi stromy.
Jupiter zaujal především svou velikostí. Vedle lidí působil skutečně obrovsky, i když najít volný výhled nebylo snadné. Slunce přitahovalo výraznou oranžovou barvou a kresbou povrchu. Měsíc byl barevně poněkud nudný, zato při pohledu zblízka vynikla struktura jeho kráterů. Nejkrásnější pro mě byla Země – barevností, detaily i nasvícením. Jen vedle Jupiteru vypadala trochu skromněji, než jsme u ní zvyklí.
Nový model Jupiteru budil pozornost především svou velikostí.Země zaujala barevností, detaily povrchu i nasvícením.
S postupujícím soumrakem se modely pozvolna rozsvěcely. Právě tehdy přišla nejpůsobivější část večera. V modré hodině se několik vesmírných těles objevilo v jednom pohledu a jejich světlo ostře vystoupilo proti temnící obloze. Na chvíli se ruch kolem ztratil a Kraví hora připomínala zvláštní, trochu neskutečnou krajinu.
Organizátoři upozornili také na jasný bod vlevo od kostelní věže. Nebyla to hvězda, ale Venuše – večer Večernice, ráno Jitřenka. Známá informace najednou dostala konkrétní místo na obloze.
Množství návštěvníků ale celý zážitek výrazně ovlivnilo. Po pětatřiceti minutách jsem se rozhodla odejít. V srpnu se proto chci vrátit znovu, nejlépe ve všední den. Planety si zaslouží klidnější setkání – a já také.
Jedno jméno na náhrobku, jedna zapomenutá fotografie a jeden příspěvek paní Petry Helikarové. Tak začalo pátrání po rodině Srdce — pražské rodině spojené s knihami, tiskem, korekturami, knihkupectvím i nakladatelstvím. Příběh, který se rozvinul mezi Olšanskými hřbitovy, Vinohrady, Spálenou ulicí a starými domovními adresami, ukazuje, že hřbitov nemusí být koncem vyprávění. Někdy je teprve jeho začátkem. 🕯️📚
V létě roku 2019 jsem začala pracovat na pražské hřbitovní správě. Olšany se pro mě tehdy nestaly jen místem práce, ale zvláštní krajinou, kterou jsem postupně procházela a učila se v ní číst. Hřbitov má svůj vlastní rytmus. Jiný ráno, jiný za deště, jiný v hlavních cestách a jiný mezi starými odděleními, kde člověk zpomalí, protože nápisy na kamenech začnou samy přitahovat pozornost.
Právě při jedné z těch cest jsem v oddělení IV, skupině 12, narazila na hrob Aloise Srdce. Zastavilo mě jméno. Nevěděla jsem o něm ještě nic, ale to příjmení se na hřbitově nedalo jen tak přejít. Srdce. Slovo, které v běžné řeči používáme často, ale vytesané do kamene najednou ztichne a ztěžkne.
Udělala jsem si fotografii. Nejspíš jen proto, že mě jméno zaujalo.
A tím to na čas skončilo.
Fotografie zůstala uložená v archivu mezi dalšími hřbitovními nálezy, o nichž člověk tuší, že by se k nim jednou mohl vrátit. Jenže ne každá stopa začne mluvit hned. Některé čekají.
Tou druhou stopou byl až později příspěvek paní Petry Helikarové s fotografií hrobu Jana Srdce, korektora. Nebyl to okázalý pomník ani slavné jméno, které by samo volalo po pozornosti. Bylo tam ale jedno slovo, které působilo nenápadně a zároveň přesně: korektor.
V té chvíli se mi vybavilo, že jméno Srdce už jsem někde viděla. Že mám uloženou fotografii jiného hrobu se stejným příjmením. Zapomenutý snímek se náhle změnil ve stopu. A jedno jméno se začalo větvit. 🔍
Detail nápisu na hrobu Jana Srdce. Jediné slovo — korektor — otevřelo cestu k širšímu příběhu rodiny spojené s tiskem a knihami.
Náhrobek, který otevřel příběh
Hrob Jana Srdce, korektora, se stal skutečným začátkem pátrání. Ne proto, že by na něm bylo mnoho informací, ale právě proto, že jich bylo jen tolik, aby vyvolaly otázky.
Kdo byl muž, jehož povolání považovali pozůstalí za tak podstatné, že se dostalo až na náhrobek? Co znamenalo být korektorem v době, kdy tištěné slovo procházelo rukama sazečů, redaktorů, tiskařů, nakladatelů a knihkupců?
Korektor nebývá na titulní straně. Nestojí ve výkladní skříni, jeho jméno se obvykle neprodává spolu s knihou. Je tím, kdo čte text dřív, než se dostane k ostatním. Hlídá chyby, jazyk, přesnost, sazbu. Jeho práce je vidět hlavně tehdy, když chybí.
Možná právě proto působí slovo korektor na náhrobku tak silně. Je to připomínka profese, která stála za tištěným světem, ale sama zůstávala většinou ve stínu.
Dobový tisk Jana Srdce připomíná jako dlouholetého a zasloužilého korektora knihtiskárny Unie a člena Typografické besedy. Tím se hrob přestává jevit jako osamocené místo. Začíná se za ním rýsovat prostředí pražského tisku, sazby, korektur, spolků a knih.
A také rodina, v níž se práce se slovem objevovala znovu a znovu.
Od krejčovského stolu ke knihám
Když se od hrobu Jana Srdce začne postupovat zpátky, objeví se starší generace. Na začátku sledované větve stojí Jan či Johann Srdce, narozený 4. července 1813, v pramenech uváděný jako krejčí nebo krejčovský tovaryš. Jeho manželkou byla Magdalena, rozená Wenzelová z Hořovic.
Jejich děti už ale vstoupily do jiného světa.
Syn Jan, narozený roku 1844, se stal korektorem. Mladší Alois, narozený roku 1852, knihkupcem. Dcera Emilie se provdala za Antonína Schillera, redaktora časopisu Veleslavín a muže spojeného s typografií, vzděláváním a knihařským prostředím.
Na první pohled jde o několik samostatných životních drah. Při bližším pohledu se ale ukazuje společný základ: práce s textem, tiskem, knihou a veřejným slovem.
Rodina Srdce tak není jen rodinou několika hrobů. Je rodinou přechodu — od řemesla ke vzdělanosti, od práce rukou k práci se slovem, od jedné pražské adresy k druhé. 📚
Starší rodinný hrob větve Jana Srdce staršího připomíná počátky sledované rodinné linie.
Spálená: jméno na domě
Nejvýraznější městskou stopu zanechal Alois Srdce starší. Vzpomínky Leoše Karla Žižky ho připomínají jako vzdělaného, sečtělého a čilého knihkupce, který začínal u Emanuela Petříka ve Spálené ulici a později převzal jeho závod.
Právě Spálená ulice je pro příběh důležitá. Ne jako pouhá adresa, ale jako místo, kde se jméno Srdce objevilo ve veřejném prostoru města.
Na historické fotografii domu čp. 76, zvaného U Šmerhovských, je v parteru vidět nápis Alois Srdce. Drobně, v řadě výkladců, pod starým průčelím domu, který už dnes neexistuje. A přece je to mimořádně silná stopa.
Jméno, které mě nejdřív zaujalo na náhrobku, tu kdysi patřilo k živému městu: k výkladní skříni, knihám, zákazníkům, objednávkám, listování a každodennímu provozu knihkupectví.
Dům ve Spálené 76/14 měl sám o sobě dlouhou historii. Bývá spojován s Hildprandtovským palácem, zvaným také U Šmerhovských. Později byl zbořen a na jeho místě vznikla novobarokně-secesní budova První vzájemné české pojišťovny podle Osvalda Polívky.
Starý dům zmizel, ale fotografie uchovala okamžik před zánikem: průčelí, výkladce a jméno knihkupce.
Dům čp. 76 ve Spálené ulici před zbořením. V parteru je patrný nápis knihkupectví Alois Srdce. Zdroj: BAŤKOVÁ, Růžena a Ústav dějin umění (Akademie věd ČR). Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Vyd. 1. Praha: Academia, 1998, s. 213. ISBN 80-200-0627-3.
Je v tom zvláštní napětí. Hřbitov se často považuje za místo konce, zatímco město za místo života. U Srdcových se to ale převrací. Hrob někdy uchová jméno déle než dům. Fasáda zmizí, obchod se přestěhuje, ulice se promění, ale náhrobek dál drží stopu, kterou město mezitím ztratilo.
Marie Srdcová a tichá kontinuita
V příbězích rodinných firem se často vypráví jednoduše: otec založil nebo převzal podnik, syn pokračoval. Mezi nimi bývá prázdné místo, jako by přechod nastal sám od sebe. U rodiny Srdce má ale toto „mezi“ své jméno: Marie Srdcová, rozená Bílová.
Byla manželkou Aloise Srdce staršího a po jeho smrti roku 1905 zůstala vdovou po knihkupci. Jenže slovo „vdova“ je třeba číst opatrně. Není to jen rodinný stav. Může být také stopou odpovědnosti.
Po smrti Aloise Srdce staršího podnik nezanikl. Dál fungoval pod zavedeným jménem Alois Srdce. Právě Marie pravděpodobně držela firmu v přechodovém období, než ji převzal syn Alois Srdce mladší.
V pramenech není její role tak hlasitá jako role mužů kolem ní. Ale možná právě proto je důležitá. Ukazuje tu část rodinné paměti, která nebývá vždy dobře vidět: každodenní správu, rozhodování, kontinuitu, udržení jména.
Marie Srdcová nestojí v příběhu Srdcových na okraji. Stojí v jeho středu, jen tišeji.
Rodinný hrob Aloise Srdce, knihkupce, a Marie Srdcové, rozené Bílové, na Olšanských hřbitovech.
Knihkupec za pultem
Alois Filip Srdce, narozený roku 1888, už patří k další generaci. Syn Aloise a Marie vstoupil do knihkupeckého světa nejen jako pokračovatel, ale také jako nakladatel. V jeho době se rodinné jméno dostává z výkladní skříně a knihkupeckého pultu přímo na vydané knihy.
Dlouho se o něm dalo psát hlavně zvenčí: podle životních dat, adresářů, jubilejních připomínek, nakladatelských záznamů a hřbitovních stop. Jenže dva jeho texty z přelomu třicátých a čtyřicátých let přinášejí něco mnohem vzácnějšího — jeho vlastní hlas.
Najednou před sebou nemáme jen jméno v bibliografii. Máme člověka za pultem.
Alois Srdce mladší v nich nevystupuje jako obchodník, který prodává zboží. Knihkupectví chápe jako kulturní službu. Knihkupec podle něj nemá znát jen autora, název a nakladatele. Má knihám rozumět, číst je, sledovat literární časopisy, kulturní rubriky a současné dění. Má být připraven mluvit se zákazníkem nejen jako prodavač, ale také jako rádce.
To krásně doplňuje celou rodinnou linii. U Jana Srdce-korektora vidíme tichou péči o text. U Aloise Srdce staršího knihkupectví jako živý městský uzel. U Aloise Srdce mladšího se k tomu přidává vědomě formulovaná profesní etika: knihkupec má mít ke knize vztah.
Jeho svět je plný konkrétní každodennosti. Výklady jako zrcadlo literárního dění. Sklad, v němž je třeba se vyznat. Stálí zákazníci, kteří chodí ke „svému“ knihkupci po celé roky. Děti vybírající si knížky. Vánoční shon. Úředníci, studenti, rodiče, mládež. Lidé, kteří nepřicházejí jen pro papír a vazbu, ale pro doporučení, důvěru, rozhovor.
Pult je v tom obraze důležitý. Odděluje i spojuje. Na jedné straně knihkupec, na druhé čtenář. Mezi nimi kniha — a chvíle, kdy se rozhoduje, jestli si najde svého člověka.
Zvlášť živé jsou jeho úvahy o dětech. Dětský čtenář pro něj není okrajový zákazník. Je to někdo, komu je třeba věnovat pozornost, protože si vybírá, hodnotí, pamatuje a často překvapí dospělé svou vlastní čtenářskou zkušeností. Knihkupectví se tu mění téměř ve školu čtenářství, ale bez školního mentorování. Dítě nepřichází jen koupit knihu. Přichází si vytvořit vztah ke čtení.
A protože tyto texty vznikaly na konci roku 1939, nelze přeslechnout ani jejich dobový spodní tón. Česká kniha tu není jen zábava nebo zboží. Je součástí kulturní sebeobrany. V době, kdy byla česká společnost pod tlakem okupace, získává péče o knihu další význam.
Alois Srdce mladší tím rodinný příběh neuzavírá. Spíš ho pojmenovává. Ukazuje, že spojení Srdcových se světem knih nebylo náhodné ani pouze živnostenské. Byla to profesní kultura — předávaná, rozvíjená a chápaná jako služba.
Hřbitovní nejistoty
Ani u další generace ale hřbitovní pátrání nevede hladkou čarou od otázky k odpovědi. Alois Srdce mladší zemřel roku 1966 v Dobříši, byl zpopelněn ve Strašnicích a podle sdělení krematoria byla urna na vyžádání rodiny převedena do Olšan.
Jeho jméno je uvedeno na náhrobku novějšího rodinného hrobu, ale v elektronické hřbitovní evidenci se samostatný zápis o uložení nepodařilo dohledat.
To není slabina příběhu. Je to jeho skutečná podoba. Hřbitovní pátrání málokdy postupuje přímo. Častěji připomíná síť: nápis na kameni, údaj z krematoria, mezera v evidenci, rodinné rozhodnutí, které někdo kdysi učinil a které dnes rekonstruujeme z nepřímých stop.
Právě proto je potřeba držet pohromadě jistoty i nejistoty. Nezahlazovat je. I nejistota může být poctivou součástí paměti.
Novější rodinný hrob s připomínkou Aloise Srdce mladšího, knihkupce a nakladatele.
Domy jako druhá mapa příběhu
Policejní přihlášky, soupisy obyvatel a adresáře vracejí rodinu Srdce z hřbitovů zpátky do města. Ukazují, že rodinný příběh nebyl uložen jen v Olšanech a na Vinohradech, ale také ve Spálené, Ve Smečkách, v Podskalí, ve Vodičkově ulici, ve Vršovicích a Nuslích.
Některé adresy jsou zatím jen stopou, která čeká na další ověření. U čp. 593 zůstává otázka možného přečíslování a je třeba s ní zacházet jako s hypotézou. Jiné domy jsou ale samy o sobě silným obrazem prostředí, v němž se rodina pohybovala.
Takovým místem je Typografická beseda ve Smečkách. Spolkový dům postavený pro Ústřední spolek knihtiskařů a písmolijců nesl na fasádě jména spojená s dějinami knihtisku a vzdělanosti: Gutenberg, Bakalář, Melantrich, Veleslavín, Franklin, König.
Už samotná fasáda byla programem. Nešlo jen o dům. Byla to architektonická připomínka světa, v němž mělo tištěné slovo svou hrdost a společenskou váhu. 🏛️
Návrh fasády Typografické besedy ve Smečkách z roku 1894. Dům připomíná prostředí pražského tisku, typografie a knižní kultury. Zdroj: BAŤKOVÁ, Růžena a Ústav dějin umění (Akademie věd ČR). Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Vyd. 1. Praha: Academia, 1998, s. 386. ISBN 80-200-0627-3.
Domy tu nejsou kulisou. Jsou druhou mapou příběhu.
Hroby ukazují, kde se paměť uložila. Domy ukazují, kudy se život pohyboval.
Kdo paměť vytesal do kamene
U hrobů není důležité jen to, kdo je v nich pohřben. Mluví také jejich podoba, materiál, nápisy, pozdější doplnění — a někdy i signatura kamenické dílny.
U dvou srdcovských hrobů na Olšanech, IV, oddělení 12, hrob 178 a IV, oddělení 12, hrob 389, je dochována signatura L. Šalda. To je zajímavá stopa. Šaldova kamenická dílna patřila v Praze a okolí k významným podnikům svého druhu a její jméno se objevuje na řadě pražských náhrobků.
U rodiny Srdce tedy nejde jen o anonymní kamenné označení hrobu. Signatura naznačuje, že alespoň část rodinné paměti byla svěřena zavedené pražské kamenické firmě. To se dobře doplňuje s obrazem rodiny, která se pohybovala v městském kulturním prostředí a svou paměť nechala zhmotnit způsobem odpovídajícím dobovému vkusu i reprezentaci.
U hrobu Jana Srdce-korektora, IV, oddělení 12, hrob 381a, signatura zatím známa není. Stejně tak není známa u hrobu IX, oddělení 8, hrob 763. I to je informace. Nepřítomnost signatury nemusí znamenat méně hodnotný náhrobek, ale ukazuje, že ne všechny stopy jsou stejně čitelné. Někdy jméno dílny zmizelo, někdy nikdy nebylo uvedeno, někdy čeká na podrobnější fotodokumentaci nebo srovnání.
Zvláštní pozornost si zaslouží vinohradský hrob PA-S, 62. Je signován Arch. Podpěra, Kralupy. Jde o náhrobek v urnovém háji, tak nejde jen o další rodinné místo, ale také o stopu proměny funerální kultury 20. století: od tradičních hrobů k urnovým místům, od tělesného pohřbu k pohřbívání žehem, od starších rodinných hrobů k novému typu pietního prostoru.
Hrob Ladislava Srdce na Vinohradském hřbitově, PA-S, 62. Připomíná větev rodiny, která se z knihkupeckého a tiskařského prostředí rozvětvila také do bankovního a úřednického světa.
I zde je vhodné zachovat opatrnost. Signatura dokládá vazbu náhrobku k architektu Blahomírovi Podpěrovi z Kralup, ale bližší údaje o jeho dílně, zakázkách a rozsahu činnosti je potřeba uvádět podle konkrétních doložených pramenů.
Právě takové ověřování ale k funerálnímu bádání patří.
Rodina Srdce není připomenuta jedním hrobem. Její paměť je rozložena mezi několik míst na Olšanských hřbitovech a jeden hrob na Vinohradském hřbitově.
Pro Srdcovy jsou důležité zejména čtyři olšanské hroby. Starší rodinný hrob IV, oddělení 12, hrob 178, připomíná rodičovskou generaci Jana Srdce staršího a Magdaleny Wenzelové, ale také děti a vedlejší větev Schillerových. Právě Schillerovi znovu vracejí téma k tisku, typografii, školství a redakční práci.
Hrob IV, oddělení 12, hrob 381a, je výchozím místem celého pátrání. Zde je pohřben Jan Srdce-korektor. Vedle něj je zde uveden také Viktor Srdce a další osoby, jejichž vazby je třeba ještě opatrně ověřovat. Tento hrob je zároveň citlivý svým současným stavem: je dlouhodobě nevyplacený. Nejde o důvod k dramatizaci, ale o tichou otázku, co se děje s pamětí lidí, jejichž rodinná péče se přerušila.
Hrob IV, oddělení 12, hrob 389, patří knihkupecké větvi. Připomíná Aloise Srdce staršího, jeho ženu Marii rozenou Bílovou, Václava Srdce a další členy rodiny. Je to místo, kde se rodinná paměť nejvíce váže ke knihkupectví ve Spálené ulici.
Hrob IX, oddělení 8, hrob 763, přináší novější vrstvu příběhu, spojenou s Aloisem Srdcem mladším a s poválečným ukládáním uren. Zde se rodinná paměť posouvá do jiné doby, jiného typu pohřbívání a jiného způsobu evidence.
Vinohradský hřbitov pak přidává samostatnou odbočku. Pro rodinu Srdce je důležitý hrob PA-S, 62, kde je připomenut Ladislav Srdce, vrchní kontrolor Vinohradské spořitelny, s manželkou Marií rozenou Zuchtovou a dalšími osobami. Tato větev ukazuje, že rodina se neudržela jen ve světě knih a tisku, ale rozvětvila se také do bankovního a úřednického prostředí.
Detail nápisu na hrobu Ladislava Srdce, vrchního kontrolora Vinohradské spořitelny.
Hřbitovní mapa Srdcových tak není hladký rodokmen. Je to složená paměť. Jsou v ní jistoty, mezery, děti, předčasná úmrtí, manželky, vedlejší větve, urny, přidané nápisy, signatury i místa, která čekají na další čtení.
Jméno, které nestačilo jednou
Na začátku bylo příjmení, které se nedalo přehlédnout. Potom jedno povolání na náhrobku. Potom zapomenutá fotografie. Potom další hroby, domy, adresy, výkladní štít, knihkupecké vzpomínky, dobový tisk, hřbitovní evidence, rodokmen a nakonec i vlastní hlas knihkupce za pultem.
Rodina Srdce se postupně ukázala jako rodina knih, tisku, korektur, knihkupectví a nakladatelství. Ale také jako rodina, jejíž paměť je rozptýlená. Není uložená v jednom slavném pomníku ani v jedné známé adrese. Leží mezi několika hřbitovy, několika domy, několika profesemi a několika otázkami, které zatím nemají definitivní odpověď.
Možná právě proto stojí za to se k hrobu Jana Srdce vracet.
Ne proto, že by byl největší. Ani proto, že by patřil nejslavnějšímu členu rodiny. Ale proto, že dokázal otevřít cestu. Od jednoho kamene k celé rodině. Od hřbitova k městu. Od města zpátky ke hřbitovu.
A také k otázce, která zatím nemusí být výzvou, ale už je přítomná: neměla by právě taková paměť dostat ještě jednu šanci?
Protože některé hroby nejsou jen místem posledního odpočinku.
Někdy jsou to dveře. 🕯️
Zdroje
Tento text nevznikl jako odborná studie, ale opírá se o prameny: hřbitovní evidenci Správy pražských hřbitovů, vlastní fotodokumentaci hrobů, policejní přihlášky a soupis pražských obyvatel, matriční záznamy, adresáře, dobový tisk a dochované texty Aloise Srdce mladšího Prodáváme knihy a Knihkupec za pultem. Pro městskou vrstvu příběhu jsem využila také údaje k domům ve Spálené ulici a Ve Smečkách a vlastní pracovní přehled adres rodiny Srdce. Některé stopy zůstávají otevřené — a právě proto se k nim bude možné ještě vracet.
Jednodenní exkurze do Poličky měla vést především za hradbami, barokní radnicí a Bohuslavem Martinů. Nakonec se z ní ale stala cesta městem mnoha vrstev: od nečekaného rondokubismu přes radniční kaple až ke hřbitovu u sv. Michaela, kde se k osobnosti slavného skladatele přidal i silný objev v podobě Suchardova náhrobku městského lékaře Smoly.
Polička jako město hradeb: kamenné opevnění, bašta a v pozadí věž kostela sv. Jakuba.
Do Poličky jsme jeli nejen kvůli hradbám. Tedy alespoň oficiálně. Program sliboval barokní radnici, galerii, připomínku Bohuslava Martinů a komentovanou prohlídku města s hradbami. Já jsem si k tomu samozřejmě přidala ještě vlastní plán: hřbitov u sv. Michaela, kde je Bohuslav Martinů pochován. A pokud by to čas dovolil, také centrální hřbitov.
Jak už to ale při podobných cestách bývá, nejzajímavější nejsou jen místa, která si člověk předem zakroužkuje v programu. Polička mě začala překvapovat hned po příjezdu.
Do města jsme dorazili kolem půl desáté a vystupovali jsme u gymnázia. Cestou do centra, přes městský park směrem k muzeu, jsme míjeli výrazné domy s rondokubistickými prvky. To jsem nečekala. Člověk si v hlavě připraví hradby, radnici, Martinů, hřbitov — a najednou se mu do toho hned na začátku vmísí úplně jiná vrstva města. Barevné fasády, geometrické členění, kruhové motivy a zvláštní meziválečná noblesa. Rondokubismus se tak stal prvním neplánovaným dárkem výletu. 🧱
Rondokubistické domy u gymnázia — první nečekaný architektonický bonus výletu.
Ještě před společným programem jsem stihla navštívit informační centrum a vyzvednout si mapu Poličky. K tomu několik brožur: o městě, o moderní architektuře let 1900–1950, o příběhu z obrazu sv. Barbory a také o renesančních dveřích na městských domech. Už samotný výběr materiálů naznačoval, že Polička není město na jednu rychlou zastávku. Spíš město, které má několik vrstev a člověk je může odkrývat podle toho, kudy se zrovna vydá.
Společný program začal návštěvou barokní radnice a galerie. V expozici mě zaujala místnost věnovaná poličskému rodákovi, sochaři Vojtěchu Štaffovi. Pro většinu návštěvníků to možná byla jedna z galerijních zastávek, ale pro mě se okamžitě otevřela brněnská souvislost: Štaff je pochován na Ústředním hřbitově v Brně. Takové propojení mám ráda. Člověk přijede do jiného města a najednou se mu přes jedno jméno spojí dvě místa, dvě paměťové mapy.
Barokní radnice a sloup na náměstí — jeden z hlavních bodů společného programu.
V radnici jsou také dvě kaple. Jedna barokní, druhá gotická, objevená teprve nedávno. Barokní kaple mě zaujala nejen výzdobou, ale také příběhem sv. Barbory. Většinou si ji spojujeme s horníky, dělostřelci nebo dalšími profesemi, které žily v blízkosti nebezpečí. Ale Barbora patřila také mezi patronky dobré smrti. A tady se Polička začala nenápadně propojovat s tématem, kvůli kterému jsem se těšila nejvíc: s pamětí zemřelých, hřbitovem a podobami posledních věcí člověka. 🕯️
Barokní kaple v radnici. Právě tady se do výletu poprvé výrazněji promítlo téma sv. Barbory a „dobré smrti“.
Nečekaný funerální objev přišel ještě v muzeu. V atriu jsem zahlédla náhrobek. Samozřejmě jsem se šla podívat, komu patří. Ukázalo se, že jde o původní náhrobek rodiny Bohuslava Martinů, dříve umístěný na hřbitově. Byla to zvláštní předehra k mé odpolední cestě ke hrobu skladatele. V muzeu stál starší rodinný náhrobek, v němž se paměť rodiny uchovala v původnější podobě. Na hřbitově mě pak čekal současný náhrobek Bohuslava a Charlotte Martinů — zcela jiný, moderní, symbolický, reprezentativní.
Původní náhrobek rodiny Bohuslava Martinů, dnes umístěný v atriu muzea.
Po obědě ve Střelnici jsem se od společného programu na čas oddělila. Kolem jedné hodiny jsem už byla na hřbitově u sv. Michaela. Původně jsem tam šla především kvůli Bohuslavu Martinů, ale velmi brzy se ukázalo, že to nebude jediný důvod, proč tam zůstat déle. Nakonec jsem na hřbitově strávila asi hodinu a tři čtvrtě.
Hřbitov u sv. Michaela — hlavní individuální zastávka výletu.
Hrob Bohuslava Martinů je moderní, střídmý a důstojný. Nepůsobí okázale, spíš soustředěně. Jeho podoba je úplně jiná než původní rodinný náhrobek, který jsem viděla v muzeu, ale právě ten rozdíl je zajímavý. Jeden náhrobek připomíná rodinné ukotvení, druhý už patří veřejné paměti významné osobnosti. Mezi nimi se otevírá otázka, jak se proměňuje památka člověka, když se z člena rodiny stane osobnost kulturních dějin.
Současný náhrobek Bohuslava a Charlotte Martinů na hřbitově u sv. Michaela.
Dalším překvapením byl starý evangelický hřbitov. To jsem nečekala. Najednou se v jednom areálu neskládal jen příběh Martinů, ale i příběh konfesní paměti města, starších hřbitovních vrstev a různých podob pohřbívání. Přesně takové chvíle mám na hřbitovech nejraději: když člověk přijde kvůli jednomu jménu a místo mu začne vyprávět mnohem širší příběh. 🌿
Plán a informační tabule hřbitova — drobná badatelská pomůcka přímo v terénu.
A pak přišel jeden z nejsilnějších objevů dne: náhrobek městského lékaře Smoly od Stanislava Suchardy. Anděl s bohatě splývající draperií, s hlavou skloněnou v tichém gestu, s rostlinnými motivy a se signaturou autora. Monument, který na první pohled působí jako pozoruhodná sochařská práce, ale zároveň jako velmi osobní funerální dílo. Není to jen „krásný náhrobek“. Je to místo, kde se spojuje paměť rodiny, veřejná role městského lékaře a kvalitní sochařská tvorba.
Náhrobek rodiny Smolovy s andělem od Stanislava Suchardy.Detail Suchardova anděla — jeden z nejsilnějších funerálních objevů výletu.
Právě tady se mi potvrdilo, že individuální odbočka měla smysl. Kdybych šla jen podle společného programu, hřbitov by zůstal stranou. A přitom právě tam jsem našla jeden z nejdůležitějších zážitků celého dne.
Hned u hřbitova stojí Tylův dům, další výrazná architektonická zastávka. Po dopoledním setkání s rondokubistickými domy u gymnázia působil jako přirozené pokračování tématu moderní architektury Poličky. Rondokubismus pro mě nebyl hlavním důvodem výletu, ale stal se krásným nalezeným bonusem. A možná právě proto si ho budu pamatovat tak silně — objevil se mimo plán, cestou, téměř mimochodem. ✨
Tylův dům — další výrazná zastávka moderní architektury Poličky.
Z hřbitova jsem se pak vydala zpět směrem k muzeu. Cestou jsem se zastavila u kostela sv. Jakuba, který je s Bohuslavem Martinů spojený asi nejznáměji. Potom jsem prošla ulicí U Masných krámů a úzkou uličkou s příznačným názvem Úzká. Takové průchody a drobné městské prostory mají vlastní paměť. Nejsou monumentální, ale člověk si v nich město často zapamatuje stejně dobře jako u velkých památek.
Kostel sv. Jakuba — místo neodmyslitelně spojené s Bohuslavem Martinů.Úzká ulička — drobný městský prostor, který má vlastní atmosféru.
A protože i badatelská vycházka potřebuje občerstvovací zastávku, přišla na řadu kavárna Palačinka. Zmrzlina a ledová káva s tonikem byly po hřbitovní části výletu velmi praktickou, a přiznávám, i velmi příjemnou kapitolou dne. ☕
Kavárenská zastávka v Palačince — zmrzlina a ledová káva s tonikem po hřbitovní části výletu.
V 15.15 jsem se znovu připojila ke společnému programu: komentované procházce historickým centrem. Zastavili jsme se u kostela sv. Jakuba, podívali se i do jeho interiéru a pak pokračovali na hradby. Právě hradby byly jedním z hlavních důvodů exkurze — a Polička je v tomto ohledu opravdu mimořádná. Pohled na město z hradeb, kamenné zdivo, věže, ulice a střechy, to všechno uzavíralo den do pěkného oblouku. 🏰
Na hradbách se nám ovšem rozpršelo. I to k výletu patří. Vlastně se mi ten déšť k závěru docela hodí. Po dopoledním slunci, barevných fasádách, galerii, hřbitově, uličkách a kavárně přišla proměna počasí a s ní trochu jiná atmosféra města. Polička se ukázala nejen jako město památek, ale také jako místo, které se během jediného dne několikrát promění. 🌧️
Pohled z hradeb na město ve chvíli, kdy se začalo měnit počasí.
V muzeu jsem si ještě dokoupila turistické vizitky, včetně té věnované královským věnným městům, mezi která Polička patří. Kolem páté jsme vyrazili zpět do Brna. Autobus byl klimatizovaný a řídila ho sympatická mladá řidička, což po intenzivním dni rozhodně nebyl nepodstatný detail.
Když si výlet zpětně skládám, nejvíc mě překvapilo, jak bohatá Polička je. Nejen hradbami a Bohuslavem Martinů, ale i moderní architekturou, radničními kaplemi, příběhem sv. Barbory, staršími hřbitovními vrstvami a kvalitními sepulkrálními památkami. Hřbitov u sv. Michaela pro mě nebyl jen doplněk programu, ale jeden z jeho vrcholů.
Co bych příště udělala jinak? Asi bych vynechala oběd. Ne proto, že by nebyl příjemný, ale protože čas v Poličce rychle utekl. Místo oběda bych si nechala víc prostoru na architekturu nebo bych se pokusila stihnout ještě centrální hřbitov a židovský hřbitov. Ale možná je dobře, že něco zůstalo nedokončené. Některá města si o druhou návštěvu řeknou sama.
Polička si o ni řekla rozhodně.
Až po návratu se ukázalo, že Polička se s mými staršími tématy propojuje ještě víc, než jsem během výletu tušila. Ale to už je možná příběh na samostatnou poznámku.
Vzpomínka na historičku, která učila číst Brno v jeho ulicích, domech, jménech i hřbitovech.
S Milenou Flodrovou jsem se vlastně potkala pozdě. V době, kdy jsem v Brně provázela, už o městě psala, ale její texty se ke mně tehdy zřejmě nedostaly. V roce 1983 jsem z Brna odešla a vrátila jsem
se až po mnoha letech — v roce 2024. A vlastně už trochu jinak: s hřbitovním tématem, s chutí hledat příběhy ukryté v kameni, v nápisech, v archivech i v paměti města.
Právě proto pro mě má práce Mileny Flodrové zvláštní význam. Ne jako vzdálená autorita, ale jako člověk, který dokázal Brno číst pozorně, trpělivě a s hlubokou znalostí souvislostí. Její kniha Brněnské hřbitovy pro mě není jen jednou z položek v bibliografii. Je to publikace,
ke které se vracím při badatelské práci, když potřebuji zasadit jednotlivé hroby, osobnosti
a pohřebiště do širšího obrazu města.
Podobně často sahám také po Encyklopedii dějin Brna, u jejíhož zrodu Milena Flodrová stála.
Právě tam se mi mnohokrát otevřela další cesta: jméno na náhrobku se propojilo s konkrétní osobností, domem, profesí, rodinou, událostí. A najednou už to nebyl jen nápis na kameni, ale lidský příběh, který znovu získal obrysy.
Možná právě v tom je její největší odkaz. Učila dívat se na Brno ne jako na soubor dat, ulic
a památek, ale jako na živou paměť. Na město, v němž spolu souvisejí domy, jména, místa, osudy
i tichá zákoutí hřbitovů.
A tak i když jsem se s její prací naplno setkala až později, přišla ke mně ve chvíli, kdy jsem ji dokázala opravdu potřebovat. Ne jako průvodkyně po Brně osmdesátých let, ale jako badatelka,
která dnes na brněnských hřbitovech hledá zapomenuté i známé osobnosti a snaží se jejich příběhy znovu vracet do paměti.
Milena Flodrová odešla, ale Brno po ní zůstává čitelnější. A za to jí patří tiché, upřímné poděkování.
Příběh Emila Edgara, architekta, teoretika architektury a publicisty, který učil dívat se na hřbitovy jako na prostor paměti, krajiny, umění a lidské důstojnosti. Jeho vlastní hrob na Vinohradském hřbitově dnes připomíná otázku, která je stále aktuální: co všechno jsme ochotni zachovat, když už nám to nepřináší okamžitý užitek?
🪦 Na Vinohradském hřbitově je hrob označený jménem Rodina Edgarova. Není okázalý. Nevolá na člověka z dálky. A možná právě proto stojí za to se u něj zastavit.
Pod tímto jménem se skrývá příběh Emila Edgara, vlastním jménem Emiliana Kratochvíla. Narodil se 5. září 1884 v Praze a zemřel 30. ledna 1963 tamtéž. Byl architekt, teoretik architektury a publicista. Jeho hrob se nachází na Vinohradském hřbitově v oddělení IV-IIJ, hrob č. 15.
Hrob Rodiny Edgarovy – Vinohradský hřbitov
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další jméno z dlouhého seznamu osobností, které čas odsunul stranou. Jenže u Edgara je to trochu jiné. On sám se celý život zabýval právě tím, jak se díváme na místa posledního odpočinku. Ne jako na nutné zlo za zdí města, ale jako na prostor paměti, vkusu, krajiny, architektury a lidské důstojnosti.
🔎 A tady začíná ta krásná badatelská zápletka: muž, který psal o hřbitovech, jejich podobě a smyslu, dnes sám čeká, aby jeho vlastní hrob zůstal čitelnou součástí paměti místa.
🪚 Emilian Kratochvíl se narodil v rodině truhláře Antonína Kratochvíla. Truhlářské prostředí znamená svět materiálu, přesnosti, ruční práce, proporce a užitku. A právě spojení krásy a účelnosti se u Edgara vrací znovu a znovu. Zajímal se o věci, které mají sloužit a zároveň kultivovat prostředí kolem nás: byt, nábytek, kostel, hřbitov, kolumbárium i urnový háj.
Vystudoval reálné gymnázium a architekturu na české technice v Praze. Byl žákem Jana Kouly, pohyboval se v prostředí památkové péče, Klubu Za starou Prahu, Artělu a evangelické církve. Ovlivnila ho moderní architektura počátku 20. století, ale jeho zájem nebyl jen otázkou stylu. Nešlo mu o novost za každou cenu. Spíš se ptal, zda má prostor smysl, zda dobře slouží a zda odpovídá hodnotám společnosti, která jej vytváří.
📚 Edgar nebyl jen projektant. Byl také vychovatel ke vkusu. V populárně pojaté edici Vkus a nevkus se věnoval oděvu, šperku, darům, bytu, nábytku — a také hřbitovu. Hřbitov pro něj nebyl zvláštní ponurá kapitola, kterou bychom raději přeskočili. I hřbitov pro něj patřil k místům, na kterých se pozná, jak přemýšlíme o kráse, řádu a paměti.
🏛️ Právě hřbitovy se staly jedním z jeho nejvýraznějších témat. Vadilo mu, že se k nim často přistupuje jen provozně, zdravotnicky nebo hospodářsky. Jako by stačilo najít pozemek, rozměřit ho na hrobová místa, postavit zeď a hotovo. Edgar ale viděl víc. Vnímal hřbitov jako veřejný prostor, který má mít architektonickou, estetickou i krajinářskou hodnotu.
🌿 Jedna z jeho nejkrásnějších myšlenek zní, že hřbitov má být „kusem obrazu krajinného“. V té větě je skoro celý Edgar. Hřbitov není skladiště hrobů. Není to odložený okraj města. Je to místo, kde se setkává architektura, zeleň, klid, paměť a lidská míra.
A také místo, kde se rychle pozná, zda mu někdo věnoval skutečnou pozornost — nebo jen splnil nutnou povinnost.
🔥 Zvláštní místo v Edgarově práci měla kremace, kolumbária a urnové háje. Jako propagátor pohřbů žehem se věnoval novým formám pietního prostoru. Společně s Františkem Sýkorou, ředitelem vinohradského hřbitova, připravil projekt urnového háje na kroměřížském hřbitově, otevřeného roku 1930.
Urnový háj v Kroměříži – pozvánka k otevření 1930
Dobové zmínky spojují Edgarovo působení s řadou dalších míst: Mladou Boleslaví, Louny, Semily, Poličkou, Mnichovým Hradištěm, Lomnicí nad Popelkou, Protivínem, Říčany u Prahy, Dubím
u Kladna nebo Líšany. Už samotný výčet ukazuje, že Edgarova práce měla v oblasti moderní hřbitovní kultury širší dosah.
🏺 Urnový háj pro Edgara nebyl zmenšenou obdobou klasického hřbitova. Měl být zahradně komponovaným pietním prostorem, v němž se nový způsob pohřbívání projeví také novou podobou místa — větším důrazem na zeleň, členění prostoru, klid, přiměřenost a možnost tichého zastavení.
🤍 Právě tady je Edgar zajímavý: dokázal uvažovat o moderní podobě pohřbívání, aniž by ztratil cit
pro staré hřbitovy. V jeho textech se opakovaně objevuje důraz na úctu ke starým hrobům, k předkům
i k lidem, které jsme osobně neznali.
V tomhle bodě se Edgarovo uvažování překvapivě potkává s dnešním tématem adopcí významných hrobů. Nemáme doloženo, že by přímo stál u systému podobného dnešním adopcím. To by bylo příliš odvážné tvrzení. Ale jeho texty obsahují myšlenku, která je adopcím velmi blízká: hrob a hřbitov nejsou jen soukromou věcí rodiny, dokud žijí potomci. Jakmile osobní péče mizí, nastupuje otázka širší odpovědnosti.
🕯️ Kdo se postará o paměť, když už za ni nemluví rodina?
⛪ Další důležitou oblastí Edgarovy práce byla protestantská a reformační architektura. Zabýval se tím, jak má vypadat evangelický chrám, sborový dům i hřbitov, aby nebyl jen převzatou formou z jiného prostředí. U protestantského hřbitova zdůrazňoval prostotu, rovnost
a odpovědnost, ale odmítal mrtvou uniformitu.
Oceňoval střídmost ochranovských hřbitovů Jednoty bratrské, ale nechtěl, aby se z rovnosti stala pouhá stejnost. Tedy aby všechny hroby byly tak stejné, až z nich zmizí osobní vztah, obrazotvornost a živá hřbitovní kultura. To je pro Edgara typické: nechce okázalost, ale nechce ani bezduchou šablonu. Hledá míru.
📕 Edgarův život měl také výrazný kulturně-obranný rozměr. Roku 1939 vydal knihu Obrana české vzdělanosti stavebně umělecké,
v níž polemizoval s německými výklady dějin architektury v českých zemích. V době počátku protektorátu šlo o odvážný text, který hájil českou stavební kulturu a její svébytnost.
Emil Edgar – věnování Petru Kompišovi v knize Obrana české vzdělanosti stavebně umělecké
🤝 Zajímavý je i jeho osobní a profesní okruh. Dochovaný výtisk knihy s věnováním „Příteli Petrovi Kompišovi 1. III. 1940 Emil Edgar“ ukazuje na vazbu k básníkovi, prozaikovi, dramatikovi a publicistovi Petrovi Kompišovi.
Další významnou osobností byl profesor Jaroslav Jiljí Jahn, geolog a mineralog, s nímž Edgara spojoval časopis Kámen a prostředí odborné publicistiky. Edgar v něm neviděl jen geologa a mineraloga, ale také přítele a člověka, který měl k českému kamenictví mimořádně blízko.
Právě tyto vazby jsou na Edgarovi sympatické. Nevidíme jen autora textů a projektů, ale člověka v síti vztahů: mezi architekty, řemeslníky, geology, redaktory, evangelíky, kulturními pracovníky a lidmi,
kterým záleželo na podobě veřejného prostoru.
Když Edgar zemřel, byl připomínán jako člověk neobyčejně širokých zájmů — od architektury, estetické výchovy, uměleckých řemesel a stavebních památek až po protestantské církevní a funerální stavby.
Jeho odkaz ale není jen v několika projektech nebo článcích.
Je hlavně v otázce, kterou nám zanechal:
🪦 Jak se jako živí chováme k místům mrtvých?
🌱 Dnes, kdy se mnoho hřbitovů potýká s opuštěnými hroby, zánikem rodinné paměti a tlakem na provozní jednoduchost, zní Edgar až nečekaně současně. Připomíná, že hřbitov je kulturní krajina. Že náhrobek je drobná architektura. Že starý hrob může být poslední veřejně čitelnou stopou člověka, rodiny, řemesla, víry nebo zapomenutého příběhu.
Možná právě proto je jeho vlastní hrob na Vinohradech tak silným symbolem. Muž, který celý život psal o hřbitovech jako o prostoru důstojnosti, vkusu a odpovědnosti, dnes sám potřebuje, aby jeho příběh nezůstal jen jménem na kameni.
Právě tady může Edgar znovu promluvit — ne jako „mrtvý architekt“, ale jako průvodce otázkou, která nás pořád trochu zkouší:
✨ Co všechno jsme ochotni zachovat, když už nám to nepřináší okamžitý užitek?
A co o nás jednou prozradí místa, která jsme nechali zmizet?
Hrob Emila Edgara je součástí projektu Adopce významných hrobů. Adopce pomáhá zachovat hroby osobností, jejichž příběhy patří k paměti místa a města, ale jejichž rodinná péče již zanikla.
Použité zdroje:
Kostnické jiskry, Český zápas 1930, dobová pozvánka ke Kroměříži, hřbitovní evidence, Edgarovy publikace
„Krátí se den, stín a chlad padá do zahrad. “
Dny se nám krátí, máme čas přemýšlet a zamyslet se sami nad sebou, protože jediné, co můžeme ovlivnit jsme my sami.
Neovlivníme politické dění, ani počasí, ani náladu souseda, ale jenom sami sebe .
Olšany jsou moje srdeční záležitost, protože tam právě dýchá moudrost generací a věků, která nezná rozdíly kultur, vyznání, politické příslušnosti či náboženství, neboť všichni jsme si před Bohem rovni a před Smrťákem taky.
Noc mezi 31. říjnem a 1. listopadem připadá na pohanský svátek Samhain a keltský svátek Halloween.
Foto: Martin Pavlis
V předvečer svátku Slavnosti Všech svatých jsem s lehkosti bytí seděla a poslouchala tóny, které evokují k zamyšlení, ale i k radosti.
O tom, jak je krásné na světě být, co dokázali ti velikáni před námi – Mozart, Händel, Paganini, a mnoho jiných nejen těch hudebních.
S lehkostí hudby jsem si uvědomila, jak krásné je někdy udělat tečku, za tím, co si člověk myslel, že je na dlouho nebo dokonce napořád.
S obrovskou úlevou a uvědoměním, že dneska už mám tolik svobody a nezávislosti, že mohu svůj čas, který je drahocenný a jedinou spravedlivou veličinou pro všechny, trávit s lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. S lidmi, se kterými se můžeme vzájemně něčím obohatit, lidsky obohatit.
S předsedkyní spolku Malostranský hřbitov
Spojení mezi dušemi zemřelých, jejich životní poutí a nás živých mě vede ke zjištění, že po smrti už je vše zbytečné.
Dokud jsem tady a dýchám, žiju ten svůj život, každou jeho vteřinou. Nepřemýšlím o tom, jestli mám jít spát v deset, prostě žiju.
Někdy, já nevím proč, nás napadají ponuré myšlenky.
Přála bych všem, kteří čtou tyhle stránky, aby i oni našli to prozření sami v sobě, protože pomocná ruka není daleko,
je totiž pokaždé po ruce a to na konci naší paže.
Je dvanáctého července L.P. 2023 a došlo na realizaci jednoho pro někoho možná bláznivého nápadu. Dnes jsem adoptovala dva opuštěné hroby.
Ano, čtete dobře „hroby“! Když se před čtyřmi lety staly Olšanské hřbitovy mým pracovištěm, netušila jsem, jak moc se mi práce vryje pod kůži.
Mé nadšení pro pátrání po zapomenutých osudech, k tomu přimíchám obdiv ke hřbitovnímu umění v podobě kaplových hrobek v kombinaci se sochařstvím a máme tady najednou koktejl neutuchající radosti z objevování. Až teď jsem konečně pochopila citát, na který koukám po mnoho let každé ráno, když otevřu oči:
„Uspokojení zvědavosti je jedním z největších zdrojů štěstí v životě.“ — Linus Pauling, kvantový chemik a biochemik —
Do doby než jsem byla zapojena do vyhledávání významných osob a fotografování jejich míst posledního odpočinku, jsem netušila o existenci něčeho jako je adopce hrobu. A tak se stalo, že jsem si vlastně „moje hroby“ našla a nakonec i adoptovala. Jaká motivace mě k převzetí péče dvou opuštěných hrobů vedla a o čem ta adopce vlastně je, si přečtěte na stránkách věnovaným oběma příběhům – Vojtěcha Krause, magistrátního archiváře a Emila Edgara, teoretika architektury a publicistu.
Začíná se časem adventním, přes svátky vánoční a pomalu se plíží k Silvestrovskému závěru.
Jak už to bývá, pro některé je časem rekapitulace roku končícího a plánování do roku nového.
Ani já nejsem výjimka. Pokusím se zhodnotit svůj rok a možná něco naplánovat do roku 2021.
Snad se mnou budeš souhlasit, že letošní rok 2020 byl a vlastně ještě je každým coulem jiný než všechny přecházející.
Začal úplně normálně jako každej jinej rok. No a pak se potichu vplížila mrňavá mrška virová a převrátila ho úplně vzhůru nohama všem nejenom mně. Začalo je jí říkat Corona, Covid-19 a bůh ví, jaké ještě dostala pojmenování. Pěkně mě potvora naštvala 🙂 Zrovna na moje šedesátiny všechno zavřeli. Jak já se těšila, že ty kulatiny pořádně oslavím s rodinou a kámoškama. Šedesát má člověk jednou v životě, že jo?
No a tím jsem s Coronou skončila. Rozhodla jsem se, že se nenechám touhle potvorou vyvézt z rovnováhy. Jasně pro samotnou ženskou bez mužskýho a dětí, je to pohoda. Najednou se zdá, že být pár let před důchodem jako výhoda. Když se, ale vážně zamyslím, uvědomuju si, co všechno mně vlastně rok plný všelijakých omezení přinesl. Kupodivu víc přinesl, než odnesl.
Trochu retrospekce:
Faktem je, že život v době před-covidové mě na tu dnešní situaci dobře připravil. Zlomovým rokem byl pro mě rok 2010, kdy jsem se rozhodla definitivně ukončit nefunkční manželství a vykročit do neznáma. Bála jsem se, že to neustojím a ono ouha dávám to už deset let. No hlavně jsem přestala vytvářet katastrofické scénáře typu …co kdyby… Naučila jsem se konečně tu finanční gramotnost 🙂 Být vděčná za to, co mám a radovat se z každé maličkosti. Já říkám: z každé blbosti 🙂 No a protože jsem nemohla mít hned, co jsem chtěla, stala jsem se trpělivou. Taky se snažím naslouchat druhým (tady mám ještě velké rezervy).
No prostě, těch deset let nebyla procházka růžovým sadem, ale podle hesla: „Co tě nezabije, to tě posílí.“
Letošní rok jsem si pár těžce vydobytých dovedností zopákla 🙂
I přesto všechno je rok 2020 pro mě skvělej rok. Jestli chceš vědět proč, pokračuj ve čtení.
Co mě rok 2020 přinesl?
Krasopis – byl čas na trénování a čumění na on-line kurzy.
Akvarel – s písmem přišlo malování. No výzva jako hrom. Od základky mám nálepku „neumí malovat“. Výsledky nejsou žádná hitparáda, ale na pár malůvek se dá i koukat. Co bych chtěla po pár měsících trénování, že?
Obnova spotřebičů v domácnosti za velmi výhodné ceny 🙂 Krámy zavřené a tak internet hýřil slevama. No nekup to, za ty prachy! 🙂
Dovolená – konečně! Sice to byl napnelizmus, ale nakonec jinej zájezd, odjely jsme a bylo to super. 7 dní parádní poznávačky. Tři roky jsme s kamarádkou plánovaly společnej výlet za architekturou. Letos se to konečně povedlo a do toho vleze Corona. Ta nás však nezastaví!
Práce – na hřbitově. Možná to bude znít pro tebe dost morbidně, ale mám práci snů a skvělou partu. Rok a půl setkávání s historií, architekturou, uměleckými díly pod širým nebem, zajímavými osobnostmi, k tomu ještě focení a taky milovanej kámen. Říkám, že jsem ji dostala za odměnu. Vděčná su furt. Děkovačka každej večer.
Něco pro duši. Dostali se ke mně dvě zásadní věty a jeden obraz, které vedly k oživení vědomí o nevyhnutelnosti bytí. Došlo nakonec po dlouhé době i na Tarot a dechová cvičení. Zpět k věci…
Věta první: „Dopadne to dobře nebo dobře.“ Věta druhá: „Dokud dýchám, doufám.“ („Dum spiro spero“). Co myslíš, najdeš souvislost ve slově inspirace?Nakonec onen obraz:Prostě jednou se všichni sejdeme na hřbitově. To je nevyhnutelné. Proč si život zdejší ještě vlastními silami otravovat? Štěstí není ke koupi. Štěstí je v hlavě. To je nezvratné. Odžito na vlastní kůži.
A co mně rok 2020 vzal?
Radost z volného dýchání. Náhubek, tedy rouška není nic příjemného. Zatím se to dá vydržet a furt lepší než se válet s Covidem v posteli, že…
Kulturaaaaa! Chybí mi výstavy, procházky, divadlo. Doufám, že brzo zase vyrazím 🙂
Rodina, kámošky a kámošové! Objímání, navštěvování, foto srazy, debaty o navštívené výstavě nebo pokec „o nesmrtelnosti chrousta“ u vína nebo dobré kávy. No naštěstí účet za telefon je furt stejnej 🙂
Nakonec peníze. Když je člověk doma penízky se jen kutálí, že? Za elektřinu, za plyn, za vodu, za vitamíny…. taky za potraviny a k tomu ty mimořádky… počítače, noťasy, softwary a další nezbytnosti, které jsme dosud doma nepotřebovali. Homeoffice se holt prodraží.
Naštěstí na mém seznamu není veden žádný z mých blízkých, který v tomto roce odešel. Snad tomu bude i nadále. Doufám, že i na tvém seznamu bude zápis chybět.
Víc už mě nenapadá. Ty budeš mít ten seznam možná delší a plnej jinech odejmutých věcí, jen ty peníze tam máme všichni, to je totiž nevyhnutelné.
Koukám, že jsem do teď vyplodila 777 slov. K nim už jen připíšu, že plánovat rok 2021 se bude někdy jindy.
Slova na konec… Buď k sobě i druhým přívětivý. Usmívej se, potěšíš sebe i druhé.
Jedno moudro od MUDr. Františka Koukolíka: „Můžeš kdykoli odejít, dveře jsou otevřené, ale nechoď předčasně. „
Na víkend uprostřed června jsem mizela z rozžhavené Prahy směr Vysočina. Předpovědi slibovaly chladnější počasí. Den otevřených dveří na zámku Vilémov dával šanci na řádnou dávku odpočinku. Všechny předpovědi a přání vyplnily. Parádní víkend na úžasně klidném a pohodovém místě.
Praha je město historické a plné různých překvapení. V loňském roce mě zaujal jeden architekt a současně kameník.
Při soukromé badatelské činnosti jsem zjistila, že kořeny tohoto muže sahají až do roku 1661. Vznikl cyklus přednášek i vycházek Malou Stranou, Starým Městem, Novým Městem a ukončen je na Olšanském hřbitově.
Přijďte a možná objevíte něco nového.
Těším se na vás 🙂
Rezervovat své místo můžete přímo v Café Pavlač:
e-mailem: klubcafepavlac@gmail.com
telefonicky: +420222721731
Zase se rok s rokem schází.
Prostě jednou se všichni sejdeme na hřbitově. To je nevyhnutelné. Proč si život zdejší ještě vlastními silami otravovat? Štěstí není ke koupi. Štěstí je v hlavě. To je nezvratné. Odžito na vlastní kůži.
