Při částečném zatmění Slunce na Bílé hoře jsem tentokrát nemířila fotoaparát ke Slunci, ale na Brno. Chtěla jsem sledovat, jak se během večera promění světlo nad městem – a porovnat výsledek i s obyčejným západem Slunce o tři dny dříve.

Částečné zatmění Slunce nad Brnem z Bílé hory

Když se 12. srpna večer na Bílé hoře v Brně začali lidé dívat ke Slunci, já jsem namířila fotoaparát jinam – zhruba bokem, přibližně v pravém úhlu ke směru, ve kterém Slunce zapadalo.

Nechtěla jsem fotografovat samotné zatmění. Bez vhodného filtru by to nebyl nejlepší nápad. Mnohem víc mě zajímalo něco jiného: co se během zatmění stane se světlem nad městem.

A tak zatímco se kolem mě rozkládaly deky, vytahovaly brýle na pozorování Slunce a objevovalo se i nějaké občerstvení, můj telefon celou dobu hleděl na Brno.

📍 Nejdřív najít místo

Na Bílou horu jsem se vydala už v neděli 9. srpna. Potřebovala jsem zjistit nejen to, odkud je dobrý výhled, ale hlavně kde lze postavit stativ tak, aby před ním zůstala otevřená krajina.

Nakonec jsem vybrala místo u hrany kopce s širokým pohledem na Brno. Nedělní zkouška se ukázala jako velmi užitečná. Mohla jsem si v klidu vyzkoušet různé kompozice, sledovat, jak se večer mění světlo, a zapamatovat si konkrétní stanoviště.

Zůstala po ní i fotografie, která se tentokrát nehodí ani tak jako „pěkný obrázek“, ale jako dokument toho, jak celé pozorování vznikalo.

Ve středu už to bylo jiné. Bílá hora se postupně zaplnila lidmi a bylo jasné, že jakmile vybrané místo opustím, nemusím se na něj už vrátit. A tak jsem u svého stanoviště zůstala téměř tři čtvrtě hodiny. Kameramanka na bobku tentokrát nebyla nadsázka, ale způsob, jak nepřijít o předem vyhlédnuté místo.

K tomu foukal vítr, velmi lehký stativ nebyl zrovna ideální a překvapivě aktivní byli místní mravenci. Za objekt průzkumu si nevybrali jen stativ, ale postupně také můj batoh a mě samotnou.

Terénní práce zkrátka někdy přináší i pozorování, která původně v plánu nebyla.

📷 Jedno místo, několik okamžiků

Základem celého pokusu byl Samsung A53 na stativu. Chtěla jsem, aby fotoaparát, pokud možno zůstával na jednom místě a aby se před ním měnilo především světlo.

V důležitých časových bodech jsem proto pořizovala několik fotografií za sebou. Nebyla to zbytečná duplicita. Stativ se ve větru občas lehce pohnul, někdy jsem ho musela kvůli lidem kolem sebe znovu srovnat a nebyla jsem si jistá, zda horizont zůstal skutečně stabilní. Z každé série jsem proto až doma vybrala nejjistější snímek.

Vzniklo šest hlavních zastavení:

Na začátku je nad městem ještě výrazné večerní světlo. Ve 19:25 se obraz mění jen málo. Kolem 19:45 už začíná být rozdíl zřetelnější a během následujících minut se proměna zrychluje. Popředí tmavne, zatímco obloha u horizontu přechází do teplejších tónů.

Ve 20:12 nastalo maximum zatmění.

Jenže právě tady se z jednoduchého fotografického pokusu stává něco zajímavějšího.

🌒 Co způsobilo zatmění – a co obyčejný západ?

Zatmění totiž probíhalo téměř současně se západem Slunce.

Fotografie proto nemohou jednoduše odpovědět na otázku: „Takhle moc se setmělo kvůli zatmění.“ Ve stejnou chvíli ubývalo světla také zcela přirozeně s blížícím se večerem. Roli hrálo počasí, průzračnost vzduchu a samozřejmě také automatika telefonu, která průběžně upravovala expozici a barevnost obrazu.

Nejde tedy o měření.

Ale právě proto je zajímavé podívat se ještě o tři dny zpět.

V neděli 9. srpna jsem fotografovala ze stejné Bílé hory přibližně ve stejnou dobu. Mezi nedělními snímky je například fotografie z 19:25, tedy prakticky přesný časový protějšek ke středečnímu záběru. Nedělní obloha však byla oblačnější a světlo v krajině vypadalo úplně jinak.

Srovnání v 19:25

Stejný čas, stejné místo, ale jiné světelné podmínky.

Ještě výraznější je pozdější večer. V neděli kolem 20:18–20:19 získala obloha sama od sebe sytě růžové a oranžové tóny, přestože se žádné zatmění nekonalo. Nedělní snímky z této doby jsou barevně dokonce dramatičtější než některé fotografie pořízené během samotného zatmění.

Srovnání kolem 20:20

A právě to je pro mě možná nejzajímavější výsledek celého pozorování.

Ne že bych díky fotografiím dokázala přesně oddělit účinek zatmění od obyčejného západu Slunce. Spíš naopak. Ukázaly mi, jak obtížné je proměnu světla v krajině vysvětlit jedinou příčinou.

Zatmění bylo součástí toho večera. Stejně jako zapadající Slunce, oblačnost, vzduch nad městem a způsob, jakým si s tím vším poradil fotoaparát.

🎥 Pevné oko a pohyblivá kamera

Zatímco Samsung zůstával většinu času na stativu a díval se stále stejným směrem, DJI Osmo Pocket 3 měl jinou úlohu.

S ním jsem zachytila prostor Bílé hory, výhled na město a později také lidi, kteří přišli zatmění sledovat.

Ve výsledném videu tak po několika pevných časových pohledech kamera znovu ožije. Rozhlédne se po prostoru a vrátí diváka mezi lidi na kopci.

Ti se nakonec ukázali jako důležitá součást příběhu. Připomínají, že to nebyl laboratorní pokus s dokonale kontrolovanými podmínkami, ale skutečný srpnový večer na místě, kam přišli lidé společně sledovat neobvyklou událost.

Někteří se zastavovali u stativu a ptali se, jestli fotografuji časosběr. Když zjistili, co dělám, popřáli mi pěkné fotografie.

Jen málokdo asi očekával, že člověk, který přišel zaznamenat zatmění Slunce, bude mít objektiv celou dobu namířený jinam než ke Slunci.

🌇 Zatmění, na kterém Slunce není

Z pořízeného materiálu nakonec vzniklo krátké video.

Samotné Slunce v něm vlastně vůbec nepotřebujeme vidět.

Hlavním tématem je jedno místo, které během necelé hodiny postupně mění podobu. Nejdřív se na Brno podíváme. Potom ho několik desítek minut sledujeme téměř bez pohybu. A nakonec se kamera znovu rozhlédne po Bílé hoře a nechá večer pomalu doznít.

Původně to měl být jen pokus, jak zaznamenat částečné zatmění, aniž bych fotografovala samotné Slunce.

Nakonec z něj vzniklo spíš malé pozorování toho, jak se mění světlo – a jak snadno přehlédneme to, co se děje v jiné části oblohy.

Někdy zkrátka stojí za to nedívat se tam, kam se právě dívají všichni ostatní.