Rodina Srdce: příběh knih, tisku a paměti

Rodina Srdce: příběh knih, tisku a paměti

Začalo to náhrobkem Jana Srdce, korektora. A skončilo příběhem rodiny, která byla po několik generací spojena se světem knih, tisku, knihkupectví a pražských hřbitovů.


Někdy člověka k rodině nepřivede rodokmen, ale náhrobek.

Stojíte před náhrobkem, přečtete několik jmen, povolání, data narození a úmrtí — a najednou začne být jasné, že pod zdánlivě stručným nápisem leží mnohem větší příběh. Tak jsem se dostala i k rodině Srdce. Nejprve to bylo jen příjmení, které se nedá přehlédnout. Srdce. Slovo, které v hřbitovním prostoru působí téměř symbolicky. Ale za chvíli přestane být jen slovem. Začne se proměňovat ve jména, profese, adresy, knihkupectví, tiskárny, spolky, úmrtní oznámení, hřbitovní knihy a rodinné vazby.

A také v příběh jedné pražské rodiny, která byla po několik generací spojena se světem knih, tisku, korektur, typografie a nakladatelství.

🧵 Od krejčího k tiskařskému světu

Na začátku sledované větve stojí Jan Srdce, narozený 4. července 1813. V pramenech se objevuje jako krejčí či krejčovský tovaryš. Jeho manželkou byla Magdalena, rozená Wenzelová, pocházející z Hořovic. Jejich děti už ale vykročily do jiného světa — do světa pražského tisku, knihkupectví a vzdělanosti.

Z této generace jsou pro náš příběh nejdůležitější dva synové: Jan Srdce, narozený 9. června 1844, a Alois Srdce, narozený roku 1852. První se stal korektorem, druhý knihkupcem. Oba se pohybovali v prostředí, kde se slova nejen četla, ale také sázela, opravovala, prodávala, vydávala a posílala dál mezi čtenáře.

Jan Srdce mladší je na náhrobku označen prostě jako „korektor“. Jenže za tímto jedním slovem je ukrytý celý profesní svět. V dobovém tisku je při úmrtí roku 1906 uveden jako dlouholetý a zasloužilý korektor knihtiskárny Unie a řádný člen Typografické besedy. Jinde se objevují stopy jeho působení v knihkupecko-tiskařském prostředí, včetně vazeb k okruhu Kobra, Otty a Unie.

Korektor není v dějinách knih zpravidla tím, kdo stojí na titulní straně. Je spíše tichým strážcem textu. Ten, kdo opravuje, čte znovu a znovu, hlídá chyby, přesnost, sazbu i jazyk. Právě takové profese často mizí z velkých dějin literatury a nakladatelství. Přitom bez nich by knihy a noviny vypadaly docela jinak.

📚 Alois Srdce a knihkupectví ve Spálené ulici

Ještě výraznější stopu zanechal Janův mladší bratr Alois Srdce. Narodil se 8. března 1852 a stal se knihkupcem. Podle vzpomínek Leoše Karla Žižky začínal u Emanuela Petříka, významného pražského knihkupce ve Spálené ulici. Žižka ho připomíná jako výborného a čilého knihkupce a pozdějšího pokračovatele Petříkovy komisionářské tradice.

Na jiné stránce Žižkových vzpomínek se Aloisův životopis skládá ještě konkrétněji: studoval pražské gymnázium do kvinty, vstoupil do knihkupecké praxe, u Petříka pracoval jako účetní, ve devětadvaceti letech se osamostatnil v Třeboni a roku 1887 koupil Petříkův závod od vdovy Petříkové. Žižka ho charakterizuje jako velmi vzdělaného a sečtělého muže.

Alois Srdce tak nebyl jen majitelem obchodu. Patřil k lidem, kteří stáli mezi autorem, nakladatelem, knihou a čtenářem. Adresáře ho uvádějí jako knihkupce ve Spálené ulici, později výslovně jako provozovatele Národního knihkupectví a komisionářského závodu. Právě komisionářství bylo důležité: knihkupectví nebylo jen místem, kam se chodilo pro knihu, ale také uzlem distribuční sítě.

Dobové noviny ukazují Srdcovo knihkupectví také jako kulturní kontaktní bod. Prodávaly se zde vstupenky na recitační večer ve prospěch Ústřední Matice školské, později bylo knihkupectví hlavním skladem historického tableau s výtěžkem věnovaným Českému srdci a Ústřední matici školské. V roce 1928 zase Lidové noviny připomněly výklad Srdcova knihkupectví ve Spálené ulici, kde byly vystaveny věnce a fotografie herečky Marie Hübnerové po jejím hostování ve Varšavě. Výklad budil pozornost chodců — a z obyčejného knihkupeckého prostoru se stával malý veřejný kulturní výjev.

🕯️ Marie Srdcová: tichá držitelka pokračování

V příbězích rodinných firem se často snadno přejde přes období mezi otcem a synem. Otec zemře, syn převezme podnik — a mezi nimi jako by nebylo nic. U rodiny Srdce ale toto „mezi“ mělo své jméno: Marie Srdcová, rozená Bílová.

Marie se narodila 29. května 1859 v České Skalici. Byla manželkou Aloise Srdce staršího a po jeho smrti roku 1905 zůstala vdovou po knihkupci. Náhrobek ji takto výslovně označuje. Ale slovo vdova zde nemusíme číst jen jako rodinný stav. Po smrti manžela podnik nezanikl. Pod zavedeným jménem Alois Srdce fungoval dál a právě Marie pravděpodobně držela firmu v přechodovém období, než ji převzal syn Alois Srdce mladší.

Její role je v pramenech tišší než role mužů kolem ní. Přesto je důležitá. Bez této přechodové fáze by se rodinný podnik nemusel tak plynule přenést do další generace. V příběhu Srdcových proto Marie nestojí jen na okraji. Je jednou z těch osob, díky nimž se rodinná kontinuita nepřerušila.

✒️ Alois Srdce mladší: knihkupec a nakladatel

Syn Alois Filip Srdce se narodil 21. května 1888 v Praze. Matriční zápis ho pevně usazuje do rodiny: jeho otcem byl Alois Srdce, knihkupec v Praze, a matkou Marie Bílová z České Skalice. Po otci byl vnukem Jana Srdce, krejčího, a Magdaleny Wenzelové z Hořovic.

Alois Srdce mladší už patří ke známější generaci. Stal se knihkupcem a nakladatelem. Jubilejní článek v Prager Presse k jeho padesátinám roku 1938 připomněl šíři jeho nakladatelského záběru: českou poezii, prózu, eseje, Březinu, S. K. Neumanna, Petra Křičku, Richarda Weinera, ale také překlady a světovou literaturu — Nietzscheho, Flauberta, Dostojevského, Hamsuna, Tagora, Rollanda, Chestertona, Gida a další.

V této generaci už Srdcovo jméno nestojí jen u knihkupeckého pultu, ale také na vydaných knihách. Rodinná cesta od krejčího Jana přes korektora Jana a knihkupce Aloise tak pokračuje až k nakladateli Aloisi mladšímu.

Zároveň však zůstává cosi společného: práce s textem, knihou, čtenářem a kulturním prostředím Prahy.

🖋️ Vedlejší větev Schillerových

Rodina Srdce nebyla spojena s tiskařským a knihkupeckým světem jen přes syny Jana a Aloise. Dcera Jana Srdce staršího Emilie se provdala za Antonína Schillera. Ten byl redaktorem časopisu Veleslavín a v biografických pramenech je uváděn jako pedagog, spisovatel a člověk spojený s typografií či knihařstvím.

Ani tuto větev zde není třeba rozvíjet do šířky. Pro příběh Srdcových je ale důležitá jako další drobný důkaz, že rodina se pohybovala v prostředí, kde kniha nebyla jen zbožím, ale také řemeslem, vzděláním, veřejným slovem a kulturní službou.

❤️ Když příjmení začne vyprávět

Na první pohled je to prosté: jedna rodina, několik hrobů, několik generací. Jenže když se začnou spojovat matriky, soupisy obyvatel, adresáře, úmrtní zprávy, hřbitovní knihy a staré noviny, začne se za příjmením Srdce objevovat celý svět.

Je to svět Spálené ulice a pražských knihkupectví. Svět korektorů, kteří zůstávají skrytí za čistým textem. Svět knihkupců, kteří nejen prodávali knihy, ale také zprostředkovávali kulturní a společenský život. Svět žen, které po smrti mužů udržely rodinný podnik při životě. A nakonec i svět hřbitovů, kde se všechny tyto dráhy znovu setkávají — někdy pod jedním kamenem, jindy rozptýlené mezi několika místy.

Právě tam se k rodině Srdce příště vrátíme.

Protože hroby nejsou jen závěrečnou tečkou za životem. Někdy jsou spíš začátkem pátrání. A někdy dokonce tichou otázkou, zda ještě existuje někdo, kdo bude chtít paměť jedné rodiny podržet dál.


Poznámka k pramenům

Text vychází především z matričních zápisů, Soupisu pražského obyvatelstva, konskripčních přihlášek, hřbitovní evidence a fotografické dokumentace náhrobků. Důležitými tištěnými prameny byly zejména: Leoš Karel Žižka, Paměti a osudy: knihkupecké vzpomínky na léta 1871–1884; dobové zprávy v Národních listech, Venkově, Lidových novinách, Prager Presse a Českém světě; dále pražské adresáře a bibliografické záznamy k časopisu Knihkupec a nakladatel.

Emil Edgar: Architekt, který chtěl vrátit hřbitovům důstojnost

Příběh Emila Edgara, architekta, teoretika architektury a publicisty, který učil dívat se na hřbitovy jako na prostor paměti, krajiny, umění a lidské důstojnosti. Jeho vlastní hrob na Vinohradském hřbitově dnes připomíná otázku, která je stále aktuální: co všechno jsme ochotni zachovat, když už nám to nepřináší okamžitý užitek?


🪦 Na Vinohradském hřbitově je hrob označený jménem Rodina Edgarova. Není okázalý. Nevolá na člověka z dálky. A možná právě proto stojí za to se u něj zastavit.

Pod tímto jménem se skrývá příběh Emila Edgara, vlastním jménem Emiliana Kratochvíla. Narodil se 5. září 1884 v Praze a zemřel 30. ledna 1963 tamtéž. Byl architekt, teoretik architektury a publicista. Jeho hrob se nachází na Vinohradském hřbitově v oddělení IV-IIJ, hrob č. 15.

Celkový pohled na hrob Rodiny Edgarovy na Vinohradském hřbitově s označením oddělení IV-IIJ.
Hrob Rodiny Edgarovy – Vinohradský hřbitov

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další jméno z dlouhého seznamu osobností, které čas odsunul stranou. Jenže u Edgara je to trochu jiné. On sám se celý život zabýval právě tím, jak se díváme na místa posledního odpočinku. Ne jako na nutné zlo za zdí města, ale jako na prostor paměti, vkusu, krajiny, architektury a lidské důstojnosti.

🔎 A tady začíná ta krásná badatelská zápletka: muž, který psal o hřbitovech, jejich podobě a smyslu, dnes sám čeká, aby jeho vlastní hrob zůstal čitelnou součástí paměti místa.

🪚 Emilian Kratochvíl se narodil v rodině truhláře Antonína Kratochvíla. Truhlářské prostředí znamená svět materiálu, přesnosti, ruční práce, proporce a užitku. A právě spojení krásy a účelnosti se u Edgara vrací znovu a znovu. Zajímal se o věci, které mají sloužit a zároveň kultivovat prostředí kolem nás: byt, nábytek, kostel, hřbitov, kolumbárium i urnový háj.

Vystudoval reálné gymnázium a architekturu na české technice v Praze. Byl žákem Jana Kouly, pohyboval se v prostředí památkové péče, Klubu Za starou Prahu, Artělu a evangelické církve. Ovlivnila ho moderní architektura počátku 20. století, ale jeho zájem nebyl jen otázkou stylu. Nešlo mu o novost za každou cenu. Spíš se ptal, zda má prostor smysl, zda dobře slouží a zda odpovídá hodnotám společnosti, která jej vytváří.

📚 Edgar nebyl jen projektant. Byl také vychovatel ke vkusu. V populárně pojaté edici Vkus a nevkus se věnoval oděvu, šperku, darům, bytu, nábytku — a také hřbitovu. Hřbitov pro něj nebyl zvláštní ponurá kapitola, kterou bychom raději přeskočili. I hřbitov pro něj patřil k místům, na kterých se pozná, jak přemýšlíme o kráse, řádu a paměti.

🏛️ Právě hřbitovy se staly jedním z jeho nejvýraznějších témat. Vadilo mu, že se k nim často přistupuje jen provozně, zdravotnicky nebo hospodářsky. Jako by stačilo najít pozemek, rozměřit ho na hrobová místa, postavit zeď a hotovo. Edgar ale viděl víc. Vnímal hřbitov jako veřejný prostor, který má mít architektonickou, estetickou i krajinářskou hodnotu.

🌿 Jedna z jeho nejkrásnějších myšlenek zní, že hřbitov má být „kusem obrazu krajinného“. V té větě je skoro celý Edgar. Hřbitov není skladiště hrobů. Není to odložený okraj města. Je to místo, kde se setkává architektura, zeleň, klid, paměť a lidská míra.

A také místo, kde se rychle pozná, zda mu někdo věnoval skutečnou pozornost — nebo jen splnil nutnou povinnost.

🔥 Zvláštní místo v Edgarově práci měla kremace, kolumbária a urnové háje. Jako propagátor pohřbů žehem se věnoval novým formám pietního prostoru. Společně s Františkem Sýkorou, ředitelem vinohradského hřbitova, připravil projekt urnového háje na kroměřížském hřbitově, otevřeného roku 1930.

Dobová pozvánka s kresbou urnového háje v Kroměříži, otevřeného 22. června 1930 podle projektu Emila Edgara a Františka Sýkory.
Urnový háj v Kroměříži – pozvánka k otevření 1930

Dobové zmínky spojují Edgarovo působení s řadou dalších míst: Mladou Boleslaví, Louny, Semily, Poličkou, Mnichovým Hradištěm, Lomnicí nad Popelkou, Protivínem, Říčany u Prahy, Dubím
u Kladna nebo Líšany. Už samotný výčet ukazuje, že Edgarova práce měla v oblasti moderní hřbitovní kultury širší dosah.

🏺 Urnový háj pro Edgara nebyl zmenšenou obdobou klasického hřbitova. Měl být zahradně komponovaným pietním prostorem, v němž se nový způsob pohřbívání projeví také novou podobou místa — větším důrazem na zeleň, členění prostoru, klid, přiměřenost a možnost tichého zastavení.

🤍 Právě tady je Edgar zajímavý: dokázal uvažovat o moderní podobě pohřbívání, aniž by ztratil cit
pro staré hřbitovy. V jeho textech se opakovaně objevuje důraz na úctu ke starým hrobům, k předkům
i k lidem, které jsme osobně neznali.

V tomhle bodě se Edgarovo uvažování překvapivě potkává s dnešním tématem adopcí významných hrobů. Nemáme doloženo, že by přímo stál u systému podobného dnešním adopcím. To by bylo příliš odvážné tvrzení. Ale jeho texty obsahují myšlenku, která je adopcím velmi blízká: hrob a hřbitov nejsou jen soukromou věcí rodiny, dokud žijí potomci. Jakmile osobní péče mizí, nastupuje otázka širší odpovědnosti.

🕯️ Kdo se postará o paměť, když už za ni nemluví rodina?

⛪ Další důležitou oblastí Edgarovy práce byla protestantská a reformační architektura. Zabýval se tím, jak má vypadat evangelický chrám, sborový dům i hřbitov, aby nebyl jen převzatou formou z jiného prostředí. U protestantského hřbitova zdůrazňoval prostotu, rovnost
a odpovědnost, ale odmítal mrtvou uniformitu.

Oceňoval střídmost ochranovských hřbitovů Jednoty bratrské, ale nechtěl, aby se z rovnosti stala pouhá stejnost. Tedy aby všechny hroby byly tak stejné, až z nich zmizí osobní vztah, obrazotvornost a živá hřbitovní kultura. To je pro Edgara typické: nechce okázalost, ale nechce ani bezduchou šablonu. Hledá míru.

📕 Edgarův život měl také výrazný kulturně-obranný rozměr. Roku 1939 vydal knihu Obrana české vzdělanosti stavebně umělecké,
v níž polemizoval s německými výklady dějin architektury v českých zemích. V době počátku protektorátu šlo o odvážný text, který hájil českou stavební kulturu a její svébytnost.

Titulní list knihy Obrana české vzdělanosti stavebně umělecké s rukopisným věnováním Emila Edgara Petru Kompišovi z roku 1940.
Emil Edgar – věnování Petru Kompišovi v knize Obrana české vzdělanosti stavebně umělecké

🤝 Zajímavý je i jeho osobní a profesní okruh. Dochovaný výtisk knihy s věnováním „Příteli Petrovi Kompišovi 1. III. 1940 Emil Edgar“ ukazuje na vazbu k básníkovi, prozaikovi, dramatikovi a publicistovi Petrovi Kompišovi.
Další významnou osobností byl profesor Jaroslav Jiljí Jahn, geolog a mineralog, s nímž Edgara spojoval časopis Kámen a prostředí odborné publicistiky. Edgar v něm neviděl jen geologa a mineraloga, ale také přítele a člověka, který měl k českému kamenictví mimořádně blízko.

Právě tyto vazby jsou na Edgarovi sympatické. Nevidíme jen autora textů a projektů, ale člověka v síti vztahů: mezi architekty, řemeslníky, geology, redaktory, evangelíky, kulturními pracovníky a lidmi,
kterým záleželo na podobě veřejného prostoru.

Když Edgar zemřel, byl připomínán jako člověk neobyčejně širokých zájmů — od architektury, estetické výchovy, uměleckých řemesel a stavebních památek až po protestantské církevní a funerální stavby.
Jeho odkaz ale není jen v několika projektech nebo článcích.

Je hlavně v otázce, kterou nám zanechal:

🪦 Jak se jako živí chováme k místům mrtvých?

🌱 Dnes, kdy se mnoho hřbitovů potýká s opuštěnými hroby, zánikem rodinné paměti a tlakem na provozní jednoduchost, zní Edgar až nečekaně současně. Připomíná, že hřbitov je kulturní krajina. Že náhrobek je drobná architektura. Že starý hrob může být poslední veřejně čitelnou stopou člověka, rodiny, řemesla, víry nebo zapomenutého příběhu.

Možná právě proto je jeho vlastní hrob na Vinohradech tak silným symbolem. Muž, který celý život psal o hřbitovech jako o prostoru důstojnosti, vkusu a odpovědnosti, dnes sám potřebuje, aby jeho příběh nezůstal jen jménem na kameni.

Právě tady může Edgar znovu promluvit — ne jako „mrtvý architekt“, ale jako průvodce otázkou, která nás pořád trochu zkouší:

Co všechno jsme ochotni zachovat, když už nám to nepřináší okamžitý užitek?

A co o nás jednou prozradí místa, která jsme nechali zmizet?

Hrob Emila Edgara je součástí projektu Adopce významných hrobů. Adopce pomáhá zachovat hroby osobností, jejichž příběhy patří k paměti místa a města, ale jejichž rodinná péče již zanikla.


Použité zdroje:
Kostnické jiskry, Český zápas 1930, dobová pozvánka ke Kroměříži, hřbitovní evidence, Edgarovy publikace

Dušičky jsou letos plné změn

Foto: Šárka Těšík

„Krátí se den, stín a chlad padá do zahrad. “
Dny se nám krátí, máme čas přemýšlet a zamyslet se sami nad sebou, protože jediné, co můžeme ovlivnit jsme my sami.
Neovlivníme politické dění, ani počasí, ani náladu souseda, ale jenom sami sebe .

Olšany jsou moje srdeční záležitost, protože tam právě dýchá moudrost generací a věků, která nezná rozdíly kultur, vyznání, politické příslušnosti či náboženství, neboť všichni jsme si před Bohem rovni a před Smrťákem taky.

Noc mezi 31. říjnem a 1. listopadem připadá na pohanský svátek Samhain a keltský svátek Halloween.

Foto: Martin Pavlis

V předvečer svátku Slavnosti Všech svatých jsem s lehkosti bytí seděla a poslouchala tóny, které evokují k zamyšlení, ale i k radosti.
O tom, jak je krásné na světě být, co dokázali ti velikáni před námi – Mozart, Händel, Paganini, a mnoho jiných nejen těch hudebních. 

S lehkostí hudby jsem si uvědomila, jak krásné je někdy udělat tečku, za tím, co si člověk myslel, že je na dlouho nebo dokonce napořád.
S obrovskou úlevou a uvědoměním, že dneska už mám tolik svobody a nezávislosti, že mohu svůj čas, který je drahocenný a jedinou spravedlivou veličinou pro všechny, trávit s lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. S lidmi, se kterými se můžeme vzájemně něčím obohatit, lidsky obohatit.

 

S předsedkyní spolku Malostranský hřbitov

Spojení mezi dušemi zemřelých, jejich životní poutí a nás živých mě vede ke zjištění, že po smrti už je vše zbytečné.
Dokud jsem tady a dýchám, žiju ten svůj život, každou jeho vteřinou. Nepřemýšlím o tom, jestli mám jít spát v deset, prostě žiju.

Někdy, já nevím proč, nás napadají ponuré myšlenky.

Přála bych všem, kteří čtou tyhle stránky, aby i oni našli to prozření sami v sobě, protože pomocná ruka není daleko,
je totiž pokaždé po ruce a to na konci naší paže.

Přichází čas Dušiček.

S pokorou a láskou k životu vaše Šárka.