Vzpomínka na historičku, která učila číst Brno v jeho ulicích, domech, jménech i hřbitovech.

S Milenou Flodrovou jsem se vlastně potkala pozdě. V době, kdy jsem v Brně provázela, už o městě psala, ale její texty se ke mně tehdy zřejmě nedostaly. V roce 1983 jsem z Brna odešla a vrátila jsem
se až po mnoha letech — v roce 2024. A vlastně už trochu jinak: s hřbitovním tématem, s chutí hledat příběhy ukryté v kameni, v nápisech, v archivech i v paměti města.

Právě proto pro mě má práce Mileny Flodrové zvláštní význam. Ne jako vzdálená autorita, ale jako člověk, který dokázal Brno číst pozorně, trpělivě a s hlubokou znalostí souvislostí. Její kniha Brněnské hřbitovy pro mě není jen jednou z položek v bibliografii. Je to publikace,
ke které se vracím při badatelské práci, když potřebuji zasadit jednotlivé hroby, osobnosti
a pohřebiště do širšího obrazu města.

Podobně často sahám také po Encyklopedii dějin Brna, u jejíhož zrodu Milena Flodrová stála.
Právě tam se mi mnohokrát otevřela další cesta: jméno na náhrobku se propojilo s konkrétní osobností, domem, profesí, rodinou, událostí. A najednou už to nebyl jen nápis na kameni, ale lidský příběh, který znovu získal obrysy.

Možná právě v tom je její největší odkaz. Učila dívat se na Brno ne jako na soubor dat, ulic
a památek, ale jako na živou paměť. Na město, v němž spolu souvisejí domy, jména, místa, osudy
i tichá zákoutí hřbitovů.

A tak i když jsem se s její prací naplno setkala až později, přišla ke mně ve chvíli, kdy jsem ji dokázala opravdu potřebovat. Ne jako průvodkyně po Brně osmdesátých let, ale jako badatelka,
která dnes na brněnských hřbitovech hledá zapomenuté i známé osobnosti a snaží se jejich příběhy znovu vracet do paměti.

Milena Flodrová odešla, ale Brno po ní zůstává čitelnější. A za to jí patří tiché, upřímné poděkování.