Z jednoho náhrobku se postupně rozvinul příběh celé rodiny. Třetí a závěrečný díl série o rodině Srdce přináší rodokmen, který propojuje korektory, knihkupce, typografy, nakladatele i místa posledního odpočinku.
Tentokrát nepůjde o další dlouhé vyprávění, ale spíš o mapu vztahů. Rodokmen pomáhá zpřehlednit osoby, které se v předchozích textech objevily — od Jana Srdce, krejčího narozeného roku 1813, a jeho ženy Magdaleny rozené Wenzelové, přes jejich syny Jana-korektora a Aloise-knihkupce až k Aloisi Srdci mladšímu, knihkupci a nakladateli.
Na první pohled jsou v rodokmenu jen jména, data a čáry. Jenže právě ty čáry jsou někdy nejdůležitější. Ukazují, jak spolu jednotlivé osoby souvisejí, proč se některá jména opakují, kde se rodina větví a kde se naopak jednotlivé životní dráhy znovu potkávají.
🌿 Co v rodokmenu sledovat
Základ sledované větve tvoří manželé Jan / Johann Srdce a Magdalena Srdcová, rozená Wenzelová. Jejich děti se už rozbíhají do různých směrů, ale pro tento příběh jsou nejdůležitější především dvě linie.
První vede přes Jana Srdce, korektora. Právě jeho náhrobek se slovem „korektor“ se stal výchozím bodem celého pátrání. Tato větev ukazuje rodinné napojení na tiskařské prostředí, korektorskou práci a Typografickou besedu. K ní patří také syn Viktor Srdce, prokurista, a Ladislav Srdce, jehož stopa vede na Vinohradský hřbitov.
Druhá výrazná linie vede přes Aloise Srdce staršího, knihkupce a majitele Národního knihkupectví. Právě zde se rodina Srdce nejzřetelněji propojuje s pražským knihkupeckým světem, Spálenou ulicí a později i s nakladatelskou činností. V této větvi má důležité místo také Marie Srdcová, rozená Bílová, která po smrti manžela pravděpodobně držela podnik v přechodovém období, než jej převzal syn Alois Filip Srdce / Alois Srdce mladší.
Třetí, vedlejší, ale zajímavou linii představují Schillerovi. Do rodiny vstupují přes Emilii Srdcovou, dceru Jana Srdce staršího. Její manžel Antonín Schiller byl redaktorem časopisu Veleslavín a člověkem spojeným s typografií, vzděláváním a knihařským prostředím. I tato větev tedy potvrzuje, že se rodina opakovaně pohybovala kolem knih, tisku a veřejného slova.
🧭 Rodokmen jako pracovní mapa
Rodokmen není jen ozdobný doplněk k příběhu. Je to také badatelská pomůcka.
Pomáhá udržet pohromadě osoby z matrik, soupisů obyvatel, hřbitovní evidence, náhrobních nápisů a dobového tisku. U rodiny Srdce to bylo zvlášť důležité, protože některá jména se opakují, některé děti zemřely velmi malé a část rodinné paměti je rozložená mezi více hrobů na pražských hřbitovech.
Zároveň je třeba říct, že rodokmen zachycuje aktuální stav výzkumu. Některé větve zůstávají jen stručně naznačené, protože nejsou pro hlavní příběh podstatné. Jinde jsou některé údaje ponechány otevřené, pokud se je zatím nepodařilo bezpečně doložit. To k podobné práci patří. Rodokmen není kamenná deska. Je to živý pracovní obraz, který se může s novými prameny ještě zpřesňovat.
🪦 Poslední díl skládačky
Když jsem se u náhrobku Jana Srdce poprvé zastavila, nebyl přede mnou rodokmen. Byl tam jen kámen, jméno a jedno povolání: korektor.
Postupně se k němu začaly připojovat další osoby. Otec-krejčí. Bratr-knihkupec. Švagr spojený s typografií. Synové, dcery, děti, které zemřely příliš brzy. Marie Srdcová, která pomohla udržet rodinný podnik. Alois Srdce mladší, knihkupec a nakladatel. A také hroby, které tuto paměť dodnes nesou.
Rodokmen proto uzavírá celou sérii nejlépe. Neříká: tady pátrání definitivně končí. Spíš ukazuje, že se z jednoho náhrobku podařilo znovu poskládat rodinnou mapu.
A to je možná největší smysl podobného hledání. Nejen najít jednotlivá jména, ale vrátit jim souvislosti.
Poznámka k pramenům
Rodokmen vychází z matričních zápisů, Soupisu pražského obyvatelstva, konskripčních přihlášek, hřbitovní evidence, fotografické dokumentace náhrobků a dobových tiskových i knihkupeckých pramenů použitých v předchozích částech série.
Poděkování:
Za inspiraci k napsání tohoto příběhu a za poskytnutí fotografií hrobu Jana Srdce, korektora, srdečně děkuji paní Petře Helikarové. Bez jejího podnětu by se možná příběh jedné pražské rodiny knihkupců, korektorů a nakladatelů z hřbitovní paměti znovu nevynořil.